Září 2009

12. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun )

30. září 2009 v 16:20 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

12. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun )

Ze svého úspěchu jsem měl dobrou náladu. Znovu jsem se usmál, když jsem se pohodlněji usadil na židli a připravil se na zábavu. Konec konců, jako Bella na obědě poukázala, na tělocviku jsem ji ještě v akci neviděl.
V té bublině myšlenek, které se hemžili po tělocvičně, se daly nejsnáze určit myšlenky Mika Newtona. Jeho mysl se pro mě za poslední týdny stala až moc známou. S rezignovaným povzdechem jsem se chystal naslouchat přes něj. Alespoň jsem si mohl být jistý, že svou pozornost bude věnovat Belle.
Slyšel jsem akorát jeho nabídku, že bude jejím badmintonovým partnerem; jak jí to navrhoval, myslí mu proběhly další možné partnerství. Úsměv mi pohasl, zuby se zaťali a musel jsem si připomenout, že zavraždit Mika Newtona nebyla přijatelná možnost.
"Díky, Miku - víš, že to nemusíš dělat."
"Neboj, budu se ti držet z dosahu."





Ušklíbli se na sebe a záblesky četných nehod - vždy nějakým způsobem spojené s Bellou - prolétávaly Mikovou hlavou.
Mike hrál nejprve sám, zatímco Bella váhala v zadní části kurtu, opatrně držela raketu, jakoby to byla nějaká zbraň. Potom se kolem procházel trenér Clapp a přikázal Mikovi, aby nechal hrát i Bellu.
O-ou, pomyslel si Mike, když se s povzdechem pohnula kupředu, držení raketu v dost nevhodném úhlu.
Jennifer Fordová myšlenkami jinde vyslala košík rovně k Belle. Mike sledoval, jak se za ním naklonila, švihala raketou na míle daleko od jejího cíle a vpadl jí do toho ve snaze zachránit ten úder.
S obavami jsem pozoroval trajektorii Belliny rakety. Jasně, narazila do natažené sítě a odskočila zpět k ní, praštila ji do čela dříve, než se stočila a s dunivým zvukem praštila Mikovu ruku.
Au. Au. Jau. Z toho bude modřina.
Bela si TŘELA čelo. Bylo těžké zůstat na místě, kam jsem patřil, když jsem věděl, že je zraněná. Ale co bych mohl dělat, kdybych tam byl? A nezdálo se to být vážné ... Váhavě jsem sledoval. Pokud by se i nadále snažila hrát, chystal jsem se vymyslet si nějakou záminku, abych ji z té třídy vytáhl.
Trenér se rozesmál. "Sorry, Newtone." To děvče je největší smolař, jakého jsem kdy viděl. Neměla by ohrozit ostatní ...
Záměrně se otočil a odešel se dívat na někoho jiného, takže Bella se mohla vrátit ke své předchozí pozorovatelské roli.
Au, pomyslel si opět Mike a masíroval si ruku. Obrátil se k Belle. "Si v pohodě?"
"Jo, a ty?" Zeptala se zahanbeně, červenajíc se.
"Myslím, že to zvládnu." Nechci znít jako ufňukanec. Ale člověče, to bolí!
Mike pohupoval rukou do kruhu, trhal sebou.
"Já raději zůstanu tady vzadu," řekla Bella, v obličeji měla spíše zahanbenost a starost než bolest. Možná Mike schytal to nejhorší. Rozhodně jsem doufal, že to bylo v tom. Alespoň už nehrála. Držela raketu tak opatrně za zády, oči rozšířené výčitky svědomí ... musel jsem zakrývat smích kašlem.
Co je tak směšné? chtěl vědět Emmett.
"Pak ti to řeknu," zamumlal jsem.
Bella se již neodvážila hrát. Trenér ji ignoroval a nechal Mika hrát samotného.
Prolétl jsem test na konci hodiny a paní Goffová mě pustila dříve. Upřeně jsem poslouchal Mika, jak jsem kráčel přes školní pozemek. Rozhodl se, vyptávatť se na mne Belly.
Jessika přísahala, že spolu randí. Proč? Proč si musel vybrat právě ji?
Neuvědomoval si ten skutečný fenomén - že si ona vybrala mě.
"Takže?"
"Takže, co?"
Zajímalo ji.
"Ty a Cullen, hm?" Ty a ten šílenec. Myslím, pokud je pro tebe bohatý kluk tak důležitý ...
Zaťal jsem zuby při jeho hanebnému předpokladu.
"To není tvoje věc, Miku."
Obrana. Takže to je pravda. Blbost. "Nelíbí se mi to."

"Nemusí," odsekla.
Jak to, že nevidí, jaký je to cirkusant? Jací jsou vlastně všichni. Jak na ni civí. Mrazí mě při tom. "Dívají se na tebe jako ... jako by si byla něco k jídlu."
Přikrčil jsem se, čekal jsem, co odpoví.
Její tvář nabrala jasně červený odstín a stiskla rty jakoby zadržela dech. Potom jí přes ně náhle uniklo zachichotání.
Ještě se mi směje. Super.
Opřel jsem se o stěnu tělocvičny a snažil se posbírat.
Jak se mohla Mikovu obvinění zasmát - trefil se tak přesně, že jsem se začínal bát, že toho Forks až příliš ... Jak se může smát komentáři, že bych ji mohl zabít, když ví, že je to čistá pravda ? Co na tom bylo vtipné?
Co s ní bylo?
Měla morbidní smysl pro humor? To mi nesedělo do mého názoru na povahu, ale jak jsem si mohl být jistý? Nebo bylo asi moje snění o neopatrném andělu v tomto jednom ohledu pravdivé a ona absolutně nepoznala pocit strachu. Odvahu - to bylo to správné slovo. Jiní by mohli říci fakt, ale já jsem věděl, jaká je statečná. Ať už byl důvod jakýkoli, tento nedostatek strachu pro ni nebyl dobrý. To kvůli tomuto zvláštnímu nedostatku se věčně dostávala do problémů? Možná mě u sebe bude potřebovat navždy ...
Už jen proto jsem měl povznesenou náladu.
Pokud se prostě dokážu vycvičit, být pro ni bezpečný, pak pro mě možná bude správné s ní zůstat.
Jak procházela dveřmi tělocvičny, ramena měla strnulé a spodní ret opět mezi zuby - známka znepokojení. Ale jakmile její oči našli moje, ztuhlé ramena se uvolnily a na tváři se jí objevil široký úsměv. Byl to zvláštní klidný výraz. Namířila si to bez váhání rovnou ke mně, zastavila se až když byla tak blízko, že teplo jejího těla se na mne přelilo jako přílivová vlna.
"Ahoj," zašeptala.
Štěstí, které jsem v té chvíli pocítil, znovu nemělo obdoby.
"Ahoj," řekl jsem a pak - protože kvůli své náhle povznesené náladě jsem nedokázal odolat podpíchnut ji - jsem přidal, "Jak bylo na tělocviku?"
Úsměv se jí trochu zakolísal. "Fajn."
Byla ubohý lhář.
"Vážně?" Zeptal jsem se, chystal jsem se trvat na té záležitosti - ještě jsem si dělal starosti o její hlavu; bolela ji? - Ale myšlenky Mika Newtona byly tak hlasité, že narušilo moji koncentraci.
Nesnáším ho. Kéž by umřel. Doufám, že s tím svým nablýskaným autem sejde rovnou z útesu. Proč ji prostě nemůže nechat na pokoji? Ať se přilepí na vlastní druh - na strašidla.
"Co?" Žádala Bella.
Moje oči se opět zaměřili na její obličej. Podívala se na Mikova vzdalující se záda a pak zase na mne.
"Newton mi leze na nervy," přiznal jsem.
Ústa se jí otevřely a úsměv zmizel. Musela zapomenout, že jsem měl moc, sledovat její katastrofální poslední hodinu, nebo doufat, že jsem ji nevyužil. "Že si zase poslouchal?"
"Jak se má hlava?"
"Ty jsi neuvěřitelný!" Řekla přes zuby a pak se ode mne obrátila a rozzuřeně kráčela k parkovišti. Pokožka jí na tvářích tmavě zčervenala - byla zahanbena.
Držel jsem s ní krok a doufal, že ji ten hněv brzy přejde. Obvykle mi rychle odpustila.
"To ty sis vzpomněla, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně," vysvětloval jsem. "Vzbudila si mou zvědavost."
Neodpověděla; svraštila obočí.
Na parkovišti se najednou zastavila, když zjistila, že cesta k mému autu je zablokovaná hloučky mužských studentů.
Zajímalo by mě jakou mu dali rychlost ...
Podívejte na ty SMG posuvné opěrky. Nikde mimo časopisů jsem takové v životě neviděl ...
Pěkné boční mřížky ...
Jaj, kdyby jsem tak někdy měl jen tak pohodlných šedesát tisíc dolarů ...

Přesně kvůli tomuto bylo lepší, aby Rosalie to auto používala mimo města.
Dral jsem se přes tlačenici žádostivých kluků ke svému autu; po sekundě zaváhání mě Bella následovala.
"Nápadné," zamumlal jsem, jak lézla dovnitř.
"Co je to za auto?" Zajímalo ji.
"M3."
Zamračila se. "Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Převrátit jsem oči a poté se soustředil na couvání, abych nikoho nepřejel. Musel jsem se trochu pozorněji zahledět na kluky, kterým se jaksi nechtělo uhnout z cesty. Půl sekundové setkání s mým pohledem je zdá se přesvědčilo.
"Stále se zlobíš?" Zeptal jsem se jí. Už se nemračila.
"Rozhodně," odpověděla mi krátce.
Povzdechy jsem si. Možná jsem to neměl vytahovat. Ach, dobře. Myslím, že se mohu pokusit o odškodné. "Odpustíš mi, pokud se omluvím?"
Chvíli o tom přemýšlela. "Možná ... pokud to budeš myslet vážně," rozhodla se. "A pokud mi slíbíš, že to už nikdy neuděláš."
Nemínil jsem jí lhát, ale s tím jsem nijak neplánoval souhlasit. Možná když jí navrhnu jinou výměnu.
"Co když bych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" V duchu jsem se při té myšlence přikrčil.
Objevila se vráska, když zvažovala tento nový obchod. "Dohodnuto," promluvila po chvíli přemýšlení.
Teď na mou obranu ... nikdy předtím jsem se úmyslně nesnažil Bellu okouzlit, ale teď se mi zdálo, že by se to mohlo hodit. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, než jsem odcházel od školy, zvědavý, zda to dělám dobře. Použil jsem svůj přesvědčovací tón.
"Tak mě tedy velmi mrzí, že tě zlobím."
Srdce jí bilo hlasitěji a jeho rytmus byl náhle sto tepový. Oči se jí rozšířily, vypadaly trochu omráčeně.
Pousmál jsem se. Tuším jsem to udělal dobře. Samozřejmě, že i já jsem měl trochu problém odtrhnout pohled od jejích očí. Stejně očarovaný. Ještě že jsem tuto cestu znal nazpaměť.
"A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni," přidal jsem, ukončující dohodu.
Rychle zamžourala a potřásla hlavou, jakoby si ji chtěla něco objasnit. "Ehm," řekla. "Nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, odkud se na naší příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Ach, jak málo mě stále poznala. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -" začala se ptát.
Přerušil jsem ji. Ta odpověď by se těžko vysvětlovala bez názorné ukázky a nyní je asi těžko ten správný čas. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta. "
Naklonila hlavu na stranu a na sekundu vypadala, jakoby se na mě šla tisknout, ale pak zřejmě změnila názor.
"Už je později?" Zeptala se, připomínala mi náš dnešní nedokončený rozhovor v jídelně; pustila se jedné těžké otázky jen na to, aby se vrátila k další, která byla ještě horší.
"Myslím, že ano," přisvědčil jsem neochotně.
Zaparkoval jsem před jejím domem, napjatý, jak jsem se snažil vymyslet, jak jí to vysvětlit ... bez toho, aby se naplno projevila moje obludná přirozenost, bez toho, abych ji zase vystrašil. Nebo to bylo zlé? Minimalizovat mou temnou stránku?
Čekala s toutéž maskou zdvořilého zájmu, kterou měla na tváři při obědě. Pokud bych nebyl tak nervózní, ten její absurdní klid by mě rozesmál.
"Stále chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zeptal jsem se.
"No, hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci," řekla.
"Vystrašil jsem tě?" Ptal jsem se a byl jsem si jistý, že to popře.
"Ne."
Pokusil jsem se neusmát - neúspěšně. "Je mi líto, že jsem tě vyděsil." A pak mi ten momentální úsměv z tváře zmizel. "To mě jen rozhodilo pomyšlení na to, že by si tam byla ... dokud bychom lovili."
"To by bylo zlé?"
Ten vnitřní obrázek byl již příliš mnoho - Bella, taková zranitelná v prázdné tmě; já mimo kontrolu ... snažil jsem se to vypudit z hlavy. "Mimořádná."
"Nebo ...?"
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se soustředil na tu tepelnou destrukci tkáně žízeň. Cítil jsem ho řídit, zkoušel svou převahu nad ním. Už mě nikdy neovládne - strašně jsem chtěl, aby to byla pravda. Budu pro ni bezpečný. Hleděl jsem na mraky, ale neviděl jsem je, přál jsem si, abych mohl věřit tomu, že moje odhodlání by něco změnilo, kdybych při lovu zachytil její pach.
"Když lovíme ... nechávám se řídit našimi smysly," řekl jsem jí, a každé slovo jsem důkladně zvážil, než jsem ho vyslovil. "Které jsou méně ovládané myslí. Hlavně čichem. Kdyby si byla kdekoli blízko mě, když takhle ztratím kontrolu ... "
Utrápeně jsem zakroutil hlavou při pomyšlení na to, co by se - nikoli co by se mohlo, ale co by se - tehdy určitě stalo.
Slyšel jsem zadrhnutí v jejím srdečním tepu a nedočkavě se otočil, abych jí mohl číst v očích.
Bellina tvář byla klidná, její výraz vážný. Rty měla jen mírně našpulené - hádal jsem, že zájmem. Ale co ji zajímalo? Její vlastní bezpečnost? Nebo moje trápení? Dále jsem na ni civěl, snažil jsem se rozluštit její dvojsmyslný výraz.
Ona mi pohled oplácala. Po chvíli se její oči zvětšily a zorničky rozšířily, i když světlo se nezměnilo.
Dech se mi zrychlil a to ticho v autě se najednou znovu zdálo elektrizující, přesně jako v té potemnělé biologické učebně dnes odpoledne. Opět mezi námi přeskočila jiskra a moje touha dotknout se jí byla dokonce ještě silnější než požadavky žízně.
Ta pulzující energie způsobila, jako bych jsem měl opět tep. Moje tělo ním zpívalo. Jako by jsem byl člověk. Více než cokoliv na tomto světě jsem chtěl cítit to teplo jejích rtů na svých. Sekundu jsem zoufale bojoval, najít v sobě tu sílu, tu kontrolu, abych se natolik dokázal ústy přiblížit k její pokožce ...
Trhavě se nadechla a já jsem si až tehdy uvědomil, že když se mně dech zrychlil, ona přestala dýchat úplně.
Zavřel jsem oči, pokoušel jsem se zlomit to spojení mezi námi.
Žádné další chyby.
Bellina existence závisela na tisícovce jemně vyvážených chemických procesů - všechny se daly tak snadno přerušit. Rytmické stahování jejích plic, přívod kyslíku - to bylo pro ni životně důležité. Třepotající tempo jejího křehkého srdce mohlo být zastaveno tolika různými, blbý nehodami nebo chorobami nebo ... mnou.
Nevěřil jsem tomu, že kterýkoli člen mé rodiny by váhal, kdyby mu nabídli šanci vrátit se zpět - pokud by ten dotyčný mohl nesmrtelnost vyměnit opět za smrtelnost. Kdokoli z nás by kvůli tomu skočil do ohně. Hořel by tolik let nebo století, kolik by bylo třeba.
Většina z našeho druhu stavěla nesmrtelnost nad vše ostatní. Existovaly dokonce lidé, kteří po ní dychtili, kteří v tmavých koutech hledali ty, kteří jim mohli dát ten nejčernější z darů ...
My ne. Ne moje rodina. Vyměnili bychom cokoliv za to, být lidmi.
Ale ani jeden z nás nikdy tak netouží po způsobu, jak se vrátit, jako já v té chvíli.
Zíral jsem na mikroskopické trhlinky a vady na předním skle, jakoby v něm bylo skryto nějaké řešení. To jiskření neopadlo a já jsem se musel soustředit, abych ruce nechal na volantu.
V ruce mě znovu začalo bezbolestně píchat z toho, jak jsem se jí předtím dotknul.
"Bello, myslím, že by si už měla jít dovnitř."
Hned mě bez komentáře poslechla, vystoupila a zabuchla za sebou dveře. Cítila, že se blíží katastrofa tak jasně jako já?
Bolelo ji odejít, jak mě bolelo nechat ji jít? Jedinou útěchou mi bylo, že ji brzy uvidím. Dříve než uvidí ona mne. Na tom jsem se usmál, pak jsem stáhl okno a naklonil se, abych k ní ještě jednou promluvil - teď to bylo bezpečnější, s teplem jejího těla mimo auta.
Otočila se, aby zjistila, co chci - zvědavá.
Stále zvědavá, přesto, že se mě dnes vyptávala na tolik otázek. Moje vlastní zvědavost nebyla uspokojena vůbec; dnešní odpovídání na otázky odhalilo jen moje tajemství - od ní jsem dostal jen vlastní dohady. To nebylo fér.
" Bello?"
"Ano?"
"Zítra jsem na řadě já."
Čelo se jí svraštilo. "V čem?"
"V kladení otázek." Zítra, když budeme na bezpečnějším místě, obklopeni svědky, dostanu své odpovědi. Při té myšlence jsem se ušklíbl a pak jsem se obrátil, protože se ani nepohla. I když byla z auta ven, ve vzduchu zůstávala ozvěna té energie. I já jsem chtěl vystoupit, odvést ji ke dveřím - výmluva, abych mohl zůstat vedle ní ...
Žádné další chyby. Přidal jsem plyn a povzdechl jsem si, když za mnou zmizela. Připadalo mi to, jakoby jsem věčně vyběhl k Belle nebo od ní, nikdy jsem nezůstal stát. Budu muset najít nějaký způsob, jak neustoupí, pokud se vůbec někdy přestaneme dohadovat.

12. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:18 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

12. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)


12. Komplikace
Potichu jsme s Bellou kráčeli na biologii. Snažil jsem se soustředit na ten moment, na tu dívku vedle mě, na to reálné a pevné, na cokoliv, co by mi z hlavy vyhnali Aliciny zrádné, nesmyslné vize.
Prošli jsme kolem Angely Weberové, která stála na chodníku, a s klukem z trigonometrie probírali nějaký úkol. Povrchně jsem jí prohledal myšlenky, očekávajíc další zklamání a byl jsem překvapen jejich toužebným obsahem.
Aha, takže existovalo něco, co Angela chtěla. Bohužel to nebylo nic, co by se dalo snadno dárkově zabalit.
Poslech Angelina beznadějného TOUŽENÍ pro mě na chvíli bylo podivnou útěchu. Proběhl mnou pocit spřízněnost, o kterém se Angela nikdy nedozví a v té sekundě jsem byl na stejné vlně jako ta milá lidská dívka.
Bylo zvláštně utěšující vědět, že nejsem jediný, kdo prožívá tragický milostný příběh. Zlomené srdce bylo všude.




V další sekundě jsem byl náhle a totálně naštvaný. Protože Angelin příběh nemusel být tragický. Ona byla člověk, on byl člověk a ten rozdíl, který v její hlavě vypadal takový nepřekonatelný, byl směšný, skutečně směšný v porovnání s mou situací. Nedávalo smysl, aby měla zlomené srdce. Jaké plýtvání smutkem, když neexistoval žádný rozumný důvod, proč by neměla být s tím, koho chtěla. Proč by neměla mít, co chtěla? Proč by tento jeden příběh neměl mít šťastný konec?
Chtěl jsem jí dát dárek ... No, tak jí dám, co chce. Podle toho, co vím o lidské povaze, by to ani nemělo být moc těžké. Přeletěl jsem podvědomí toho chlapce vedle ní, toho objektu její náklonnosti a nezdál se být proti, jen ho zbrzdila stejná překážka. Stejně jako ona cítil beznaděj a rezignoval.
Stačí ho trochu postrčit ...
Ten plán se vytvořil snadno, scénář se napsal sám, ani jsem se o to nemusel snažit. Budu potřebovat Emmettovu pomoc - jediný skutečný problém bude donutit ho, aby spolupracoval.
Byl jsem spokojen se svým řešením, se svým dárkem pro Angelu. Bylo to pěkné rozptýlení od mých vlastních problémů. Bodejť by se i ty daly tak snadno vyřešit.
Nálada se mi trochu zlepšila, když jsme si s Bellou sedli. Možná bych měl být pozitivnější. Možná i pro nás existovalo nějaké řešení, které mi unikalo, přesně tak, jak Angela neviděla to své. Nepravděpodobné ... Ale proč ztrácet čas skleslostí? Když šlo o Bellu, neměl jsem času nazbyt. Záleželo na každé sekundě.
Vstoupil pan Banner a táhl s sebou starý televizor a video. Přeskakoval část, která ho nějak zvlášť nezajímala - genetické poruchy - tím, že následující tři dny pustí video. Lorenzo olej nebyl velmi příjemný kousek, ale to nenarušilo vzrušení ve třídě. Žádné poznámky, žádný materiál na test. Tři dny volna. Lidé jásali.
Mně to bylo v podstatě jedno. I tak jsem neplánoval věnovat pozornost ničemu jinému kromě Belly.
Dnes jsem si od ní židli neodtáhl, abych měl prostor na dýchání. Místo toho jsem si sedl vedle ní, jako by to udělal každý normální člověk. Seděli jsme k sobě blíže než v mém autě, tak blízko, že levou stranu mého těla zaplavilo teplo, vycházející z její pokožky.
Byla to zvláštní zkušenost, příjemná i vyčerpávající zároveň, ale líbilo se mi to více, než sedět naproti ní. Bylo to víc, než jsem byl zvyklý, ale rychle jsem si uvědomil, že mi to i tak nestačí. Nebyl jsem spokojen. Být u ní tak blízko mě jen nutilo chtít být ještě blíže. Čím jsem byl blíže, tím více mě přitahovala.
Obvinil jsem ji, že je magnet na nebezpečí. Právě teď se mi zdálo, jako by to byla doslovná pravda. Já jsem byl nebezpečím, a čím blíže jsem si u ní dovolil být, tím její přitažlivost sílila.
A pak pan Banner zhasl světlo.
Bylo zvláštní, jaký v tom byl rozdíl, berouc v úvahu to, že nedostatek světla pro moje oči nepřinesl téměř nic. Viděl jsem stejně perfektně jako předtím. Každičký detail místnosti.
Tak proč se ve vzduchu náhle objevil elektrický náboj, v téhle tmě, která pro mě vlastně tmou nebyla? Bylo to kvůli tomu, že jsem si uvědomoval, že jsem jediný, kdo dokáže vidět jasně? Že jsme s Bellou byly pro ostatní neviditelní? Jakoby jsme byli sami, jen my dva, skrytí v tmavé místnosti, usazeni tak blízko sebe ...
Ruka se mi bez mého svolení pohnula směrem k ní. Jen aby se dotkla její ruky, aby ji ve tmě držela. Byla by to taková strašná chyba? Pokud by jí byla moje kůže odporná, jen by se odtáhla ...
Skloubil jsem ruku zpět, pevně jsem si obě založil na hrudi a sevřel do pěstí. Žádné chyby. Slíbil jsem sám sobě, že neučiním žádné chyby bez ohledu na to, jak minimální se budou zdát. Pokud bych ji držel za ruku, jen bych chtěl víc - další zanedbatelný dotyk, další pohyb blíže k ní. To jsem cítil. Rostl ve mně nový druh touhy, pracoval na převýšení mé sebekontroly.
Žádné chyby.
Bella si bezpečně založila ruce na své hrudi a ty se jí zabalili do pěstí, přesně jako moje.
Na co myslíš? umíral jsem touhou zašeptal k ní ty slova, ale třída byla příliš tichá na to, aby mi prošel dokonce i šeptající rozhovor.
Začal film, trošku osvětlil tu temnotu. Bella ke mně letmo vzhlédla. Všimla si jak strnule sedím - přesně jako ona - a usmála se. Rty se jí mírně rozdělily a její oči mi připadali plné teplých pozvání.
Nebo jsem možná viděl to, co jsem vidět chtěl.
Úsměv jsem jí opětoval; dech se jí zasekl a rychle se podívala jinam.
To to ještě zhoršilo. Neslyšel jsem její myšlenky, ale najednou jsem si byl jistý, že předtím jsem měl pravdu a ona chtěla, abych se jí dotknul. Cítila stejnou nebezpečnou touhu jako já.
Mezi našimi těly to jiskřilo.
Za celou hodinu se ani nepohnula, držela si svou strnulou, kontrolovanou pozici jako já tu moji. Občas po mně znovu pokukovala a ta jiskra mnou proběhla jako elektrický šok.
Hodina plynula - pomalu a přece ne dosti pomalu. To bylo tak nové, mohl jsem s ní takto sedět i dny, jen abych si naplno vychutnal ten pocit.
Jak minuty plynuly, měl jsem sám se sebou tucet různých debat - rozumem jsem bojoval proti touze, když jsem se snažil omluvit to, že bych se jí dotknul.
Konečně, pan Banner opět rozsvítí.
V jasné záři se atmosféra místnosti zase vrátila k normálu. Bella vydechla a natáhla se, uvolňovala si před sebou prsty. Pro ni to muselo být nepohodlné, sedět tak dlouho v jedné pozici. Pro mě to bylo lehčí - nehybnost byla přirozená.
Zachichotal jsem se k úlevě v jejím výrazu. "No, to bylo zajímavé."
"Uhmm," zamumlala, přesně chápala, o čem mluvím, ale nekomentovala to. Co bych dal za to, vědět na co myslí právě teď.
Povzdechl jsem si. Jakkoli silné přání mi v tomto nepomůže.
"Půjdeme?" Zeptal jsem se, vstávajíc.
Udělala grimasu a kývavě se postavila, ruce měla roztažené, jakoby se bála, že spadne.
Mohl jsem jí nabídnout ruku. Nebo jsem ji mohl umístit pod její loket - jen zlehka - a podpírat ji. Určitě by to nebylo tak strašné porušení pravidel ...
Žádné chyby.
Byla velmi tichá, jak jsme kráčeli k tělocvičně. Mezi její očima se zjevila ta vráska, znamení, že je zabraná v myšlenkách. A i já jsem úporně přemýšlel.
Jeden dotyk jí neublíží, bojovala moje sobecká část.
Tlak mé ruky jsem dokázal snadno zmírnit. Dokud jsem se úplně kontroloval, to vlastně nebylo ani tak těžké. Můj hmat byl lépe vyvinut jako lidský; mohl jsem žonglovat s tuctem křišťálových sklenic, aniž by jsem jedinou z nich rozbil; mohl jsem pohladit mýdlovou bublinu tak, aby nepraskla. Dokud jsem se úplně kontroloval ...
Bella byla jako mýdlová bublina; křehká a těkavá. Dočasná.
Jak dlouho budu schopen omlouvat svou přítomnost v jejím životě? Kolik mám času? Budu mít další takovou šanci, jako v této chvíli, v této sekundě? Nebude vždy na dosah ruky ...
Bella se přede dveřmi tělocvičny ke mně otočila a oči se jí při pohledu na můj výraz rozšířily. Nepromluvila. Podíval jsem se na sebe odrážejíc se v jejích očích a viděl jsem ten boj v mých vlastních. Sledoval jsem, jak se mi změnil výraz, když moje lepší stránka ten spor prohrála.
Moje ruka se vzedmula bez vědomého příkazu, aby to udělala. Tak jemně jakoby byla z toho nejtenčího skla, jako by byla křehká bublina, moje prsty pohladili tu teplou pokožku, která pokrývala lícní kost. Pod mým dotekem se zahřívala a cítil jsem, jak jí pod průhlednou pokožkou rychle pulzuje krev.
Dost, přikázal jsem, i když moje ruka se toužila zformovat kolem té půlky její tváře. Stačilo.
Bylo náročné tu ruku odtáhnout, zastavit sebe sama od pohybu ještě blíže k ní. V tom okamžiku mi hlavou proběhlo tisíc různých možností - tisíc různých způsobů, jak se jí dotknout. Špička mého prstu obkreslující tvar jejích rtů. Moje dlaň nadzdvihující její bradu. Vytáhnout jí tu sponku z vlasů a nechat je zalít mi ruku. Moje ruce obtočené kolem jejího pasu, držící ji oproti celé délce mého těla.
Dost.
Nutil jsem se otočit, pohnout se od ní. Tělo se mi pohybovalo strnulé - neochotně.
Mysl jsem nechal za sebou, sledoval jsem ji, jak jsem rychle kráčel pryč, téměř jsem utíkal před tím pokušením. Zachytil jsem myšlenky Mika Newtona - ty byly nejhlasitější - když pozoroval Bellu, jak kolem něj nepřítomně procházela, její oči nesoustředěné a tváře červené. Zamračil se a moje jméno se v jeho myšlenkách najednou spojovalo s nadávkou; nemohl jsem si pomoci - trochu jsem se zakřenil.
Ruka mě pálila. Spustil jsem ji a pak sevřel do pěsti, ale stále mě v ní bezbolestně bodalo.
Ne, neublížil jsem jí - ale dotýkat se jí bylo stále chybou.
Bylo to jako oheň - jakoby se mi to pálení žízně v hrdle rozšířilo do celého těla.
Když u ní budu příště tak blízko, budu schopen zabránit sám sobě, abych se jí znovu dotknul? A pokud se jí jednou dotknu, budu schopen zůstat jen u toho?
Žádné další chyby. V tom to bylo. Uchovej si tu vzpomínku Edwarde, řekl jsem si tvrdě, a ruce držel u těla. Buď to, nebo se budu muset donutit odejít ... nějak. Protože jsem si nemohl dovolit být u ní, když jsem trval na dělaní chyb.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uspořádat si myšlenky.
Emmett se ke mně před anglickou budovou přidal.
"Čau, Edwarde." Vypadá lépe. Zvláštně, ale lépe. Šťastný.
"Čau, Emme." Vypadal jsem být šťastný? Předpokládal jsem - navzdory tomu chaosu v hlavě - že se tak cítím.
Raději ani neotvírej ústa, kámo. Rosalie ti chce vytrhnout jazyk.
Povzdechy jsem si. "Promiň, že se tím kvůli mně musíš zabývat. Si na mě naštvaný? "
"Né. Rose se přes to dostane. I tak to k tomu směřovalo. "Podle toho, co vidí Alice ...
Tak právě v té chvíli jsem nechtěl myslet na Aliciny vize. Zíral jsem před sebe a zatínal zuby.
Když jsem si hledal nějaké rozptýlení, zachytil jsem pohled Bena Cheneyho, který se před námi vlekl do učebny španělštiny. Aha - moje šance dát Angele její dárek.
Zastavil jsem se a chytil Emmettovu ruku. "Počkej sekundu."
Co se děje?
"Vím, že si ji nezaslouží, ale uděláš mi laskavost?"
"O co jde?" Ptal se zvědavě.
Polohlasně - a rychlostí, která by ty slova udělala nesrozumitelná pro lidi bez ohledu na to, jak hlasitě by byly mluvené - jsem mu vysvětlil, co chci.
Když jsem skončil, zůstal na mě prázdně civět, myšlenky měl stejně mlhavé jako obličej.
"Takže?" Povzbuzoval jsem. "Pomůžeš mi s tím?"
Trvalo mu minutu odpovědět. "Ale proč?"
"Ale no tak, Emmette. Proč ne? "
Kdo si a co si udělal s mým bratrem?
"Nejsi ty ten, kdo si stěžuje, že škola je vždy o tomtéž? To je něco alespoň trochu jiného, ne? Ber to jako experiment - experiment s lidskou povahou. "
Ještě chvíli na mě zíral před tím, než ustoupil. "No, je to něco jiného, to uznávám ... OK, dobře." Odfrkl si a pak pokrčil rameny. "Pomohu ti."
Ušklíbl jsem se, svým plánem jsem byl ještě nadšenější, když v něm byl on. Rosalie byla otravná, ale vždy jí budu vděčný za to, že si vybrala Emmetta; nikdo neměl lepšího bratra než já.
Emmet nepotřeboval trénink. Jak jsme vcházeli do třídy, jednou jsem zašeptal jeho repliky.
Ben už byl na svém místě za mým, shromažďoval si roli, aby ji mohl předat. I s Emmettem jsme se usadili a udělali totéž. Třída ještě nestichla; mumlání potkávacích rozhovorů bude trvat dokud paní Goffová nepožádá o pozornost. Nepožádala, hodnotila zkoušení z minulé hodiny.
"Takže," promluvil Emmett hlasitějším hlasem než bylo třeba - pokud by skutečně mluvil pouze se mnou. "Už si pozval Angelu Webberovou ven?"
Šustění papírů za mnou se náhle zastavil, Ben ztuhnul, jeho pozornost se zaměřila na náš rozhovor.
Angela? Vyprávějí si o Angele?
Dobře. Měl jsem jeho zájem.
"Ne," řekl jsem, pomalu kroutíc hlavou, aby to vypadalo lítostivě.
"Proč ne?" Improvizoval Emmett. "Co si to za zbabělce?"
Udělal jsem na něj grimasu. "Ne. Slyšel jsem, že se zajímá o někoho jiného. "
Edward Cullen se chystal pozvat Angelu ven? Ale ... Ne. To se mi nelíbí. Nechci, aby se k ní přiblížil. On je ... není pro ni tím pravým. Není ... bezpečný.
Nečekal jsem rytířskost, ochranitelský instinkt. Pracoval jsem na žárlivosti. Ale cokoliv fungovalo.
"To se tím necháš zastavit?" Zeptal se Emmett pohrdavě, zase improvizoval. "Co soutěžit?"
Provrtával jsem ho pohledem, ale využil jsem, co mi nabídl. "Podívej, myslím, že má toho Bena vážně rada. Nehodlám ji přesvědčovat. Jsou i jiné dívky. "
Reakce na židli za mnou byla elektrizující.
"Koho?" Ptal se Emmet, zpět ve scénáři.
"Moje partnerka na laborky říkala, že je to nějaké děcko jménem Cheney. Nejsem si zcela jistý, zda vím, kdo to je. "
Zastavil jsem úsměv. Jen nafoukaní Cullenovi mohli uspět s předstíráním, že v této malinké škole neznají každého studenta.
Benovi v hlavě vířil šok. Mě? Vedle Edwarda Cullena? Ale proč by měla ráda mě?
"Edwarde," zamumlal Emmett tišeji, převracejíc očima směrem k tomu chlapci. "Je přímo za tebou," naznačil ústy, tak očividně, že si ty slova mohl přečíst i ten člověk.
"Ou," naznačil jsem i já.
Otočil jsem se na židli a letmo jsem se podíval na kluka za mnou. Na sekundu byly ty černé oči za brýlemi vystrašené, ale potom se vzpamatoval a upravuje svá úzká ramena, uražený mým zřetelný podceňujícím hodnocením. Brada se mu vystrčila a jeho zlato-hnědá pokožka ztmavla vztekle červenou.
"Uf," řekl jsem arogantně, když jsem se otočil zpět k Emmettovi.
Myslí si, že je lepší než já. Ale Angela ne. Ukážu mu ...
Perfektní.
"Ale neříkal si, že na ples bere toho Yorka?" Zeptal se Emmett a při vyslovení jména toho kluka si odfrkl, jakoby se posmívá jeho nešikovnosti.
"To bylo podle všeho skupinové rozhodnutí." Chtěl jsem si být jistý, že to Ben chápe. "Angela je stydlivá. Pokud B - no, pokud ten kluk nemá nervy pozvat ji ven, ona jeho nikdy nepozve. "
"Ty máš rád stydliví dívky," řekl Emmett, zpět v improvizaci. Tiché dívky. Dívky jako ... hmm, nevím. Možná Bella Swanová?
Ušklíbl jsem se na něj. "Přesně." Pak jsem se vrátil k té představě. "Možná Angelu čekání omrzí. Možná ji pozvu na stužkovanou. "
Ne, nepozveš, pomyslel si Ben a upravoval se na své židli. No a co, že je ode mne o tolik vyšší? Pokud to nevadí jí, tak mně také ne. Ona je nejmilejší, nejmoudřejší, nejkrásnější dívka na této škole ... a chce mě.
Ten Ben se mi líbil. Vypadal být bystrý a s dobrými úmysly. Možná dokonce hodný dívky jako Angela.
Ukázal jsem Emmettovi pod lavicí zdvižené palce, když paní Goffová vstala a uvítala třídu.
OK, uznávám - byla to celkem sranda, myslel si Emmet.
Pousmál jsem se, potěšen, že jsem dopomohl ke šťastnému konci alespoň jednomu milostnému příběhu. Byl jsem si jistý, že Ben to dotáhne a Angela dostane můj anonymní dárek. Můj dluh byl splacen.
Lidé jsou takoví sprostí - dovolí, aby jim šestipalcový výškový rozdíl mařil jejich štěstí.

11. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:16 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

11. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

23. března 2009 v 17:47 | Wikushka | Midnight sun
"Říkala jsem mu, že si se dobře bavila - vypadal, že ho to potěšilo." "Řekni mi přesně, co řekl a co přesně si mu odpověděla!" A to bylo vše, co jsem dnes z Jessici vytáhl. Bella se usmívala, jako by si myslela totéž. Jako kdyby vyhrála jedno symbolické kolo. Na obědě se všechno změní. S odpověďmi na tom budu lépe s Bellou než s Jessicou, to určitě. Nebylo mi příjemné, když jsem přes čtvrtou hodinu musel čas od času zkontrolovat Jessičinu mysl. Neměl jsem trpělivost s její obsesí ohledně Mika Newtona. Za poslední dva týdny jsem ho měl už plné zuby. Měl štěstí, že byl ještě naživu. Tělocvik, který jsem měl s Alicí, jsem zvládl tak jako vždy, když přišlo na fyzickou aktivitu - zaoblenou. Byl první den, kdy se začal hrát bedminton a Alice byla samozřejmě moje spoluhráčka. Znuděně jsem si povzdechl a pomalu jsem raketou odrazil košík na druhou stranu. Lauren Malloryová byla v druhém týmu; netrafila. Alice si pokyvovala tou svojí hlavou, zahleděná na strop. Nikdo z nás neměl rád tělocvik a zejména Emmett. Nevyužít hru naplno byla urážka jeho osobního životního postoje. Dnes se však tělocvik zdál horší, než jindy.




Cítil jsem se téměř tak, jak se cítil Emmett vždycky. Předtím, než jsem stihnul vybuchnout netrpělivostí, trenér Clapp odpískal konec hry a propustil nás dříve. Absurdně jsem kroutil hlavou nad tím, že si nedal snídani - nejnovější pokus o dietu - a hlad, který ho nyní popadl ho přinutil opustit školní areál spíše z důvodu najít si něco na oběd. Navíc si slíbil, že začne až od zítra ... To mi dalo dostatek času na to, abych se dostal k budově, kde měla Bella matematiku dříve, než stihla skončit hodina. Užij si to, pomyslela si Alice, když odcházela, aby se setkala s Jasperem. Už jen pár dní. Předpokládám, že Bellu ode mě nepozdravíš, co? Rozčíleně jsem potřepal hlavou. Byli všichni takoví arogantní? Pro tvou informaci, tento víkend bude velmi slunečno. Možná by si chtěl trochu pozměnit své plány. Vzdechl jsem a pokračoval jsem opačným směrem. Možná arogantní, no velmi užitečná. Opřel jsem se o stěnu u dveří a čekal jsem. Byl jsem tak blízko, že Jessičiny slova jsem slyšel tak jasně, jako její myšlenky. "Dnes s námi asi nebudeš sedět, co?" Vypadá celá rozzářená. Vsadím se, že je tady toho ještě mnoho, co mi neřekla. "Asi ne," řekla a do hlasu se jí vkradla zvláštní nejistota. Nesliboval jsem jí, že s ní strávím oběd? Na co myslela? Z třídy vyšli společně a oběma se rozšířily oči, když mě zahlédli. No slyšel jsem jen Jessicu. No pěkně. Wow. Ale jo, je tu toho víc, než mi prozradila. Možná že jí dnes večer zavolám ... Nebo bych ji možná neměla povzbuzovat. Doufám, že ho to rychle přejde. Mike je sice zlatý, ale ... wow. "Uvidíme se později, Bello." Bella se ke mně, stále nejistě, přiblížila. Tváře se jí zbarvili jemně do růžova. Poznal jsem ji už dost dobře na to, abych věděl, že za tím zaváháním nebyl strach. Zřejmě šlo o ten zásadní rozdíl, který si myslela, že je mezi tím, co cítí ona a co ja. Více, než má rád on mě. Jak absurdní! "Ahoj," řekl jsem stále mírně odměřeným hlasem. Její tvář se jakoby probudila. "Ahoj." Nezdálo se, že promluví a tak jsme se spolu v tichosti dostali až do jídelny. Ten trik s bundou fungoval - její vůně mě až tak nezrazila, než jindy. Jen znásobila bolest, kterou jsem již tak cítil. Ignoroval jsem ji snadněji, než bych si kdy byl myslel. Když jsme čekali v řadě na oběd, Bella si nepřítomně pohrávala se zipem na bundě, neklidně přešlapujíc z nohy na nohu. Často na mě koukala, no vždy, když se nám pohledy setkaly, rychle sklopila pohled, jako kdyby ji to uvedlo do rozpaků. Že by proto, že na nás zíralo tolik lidí? Možná že slyšela jejich velmi hlasité zašeptání - klebety kolují odvšad. Nebo možná z mého výrazu přečetla, že má problém. Neřekla ani slovo, dokud jsem jí nezačal nabírat oběd. Nevěděl jsem, co má rada-alespoň zatím ne - tak jsem vzal kousek ze všeho. "Co to děláš?" zasyčela potichu. "To všechno bereš pro mě?" Zavrtěl jsem hlavou a vzal podnos k pokladně. "Půlka je, samozřejmě, pro mě." Skepticky vzedmula jedno obočí, no nic neřekla. Zaplatil jsem za jídlo a odvedl ji ke stolu, kde jsme seděli minulý týden, přesně před tou hroznou hodinou zjišťování krevní skupiny. Zdálo se, že je to již více než jen pár dní. Vše bylo nyní odlišné. Sedla si naproti mně a já jsem jí posunul podnos. "Vezmi si, co chceš," povzbudil jsem ji. Vzala si jablko a přehazovala si ho v rukou a zamyšleně se na mě dívala. "Jsem zvědavá." To je teda překvapení. "Co bys dělal, kdyby tě někdo vyzval sníst něco?" pokračovala tak potichu, že to lidské uši nemohli slyšet. Uši těch, co byli nesmrtelní, to byla už jiná věc. Samozřejmě, pokud takové uši dávali pozor. Měl jsem jim předtím alespoň o něčem zmínit… "Ty si pořád zvědavá," postěžoval jsem si. Ach jo. Ne že bych nebyl nucen někdy něco sníst. Byla to součást mé role. Ale velmi nepříjemná. Natáhnul jsem se po nejbližším jídle a když jsem se zakousnul do něčeho, ani nevím co to bylo, díval jsem jí hluboko do očí. Nevěděl jsem, co právě jím. Něco mazlavého, velkého a odporného, jako každé lidské jídlo. Rychle jsem ho kousal a polykal snažíc neskroutit tvář odporem. Hlt se přesunul pomalu a velmi nepříjemně dolů mým hrdlem. Vzdechl jsem si nad tím, jak to budu muset později dostat zpět z mého těla. Nechutné. Bella vypadala šokovaná. Zapůsobilo to na ni. Měl jsem chuť zakoulet očima. Také něco, co jsem právě předvedl, jsme si všichni nacvičovali do dokonalosti. "Pokud by tě někdo vyzval sníst bláto, udělala by si to, ne?" Nakrčila nos a usmála se. "Jednou jsem to udělala ... jako sázku. Nebylo to až tak hrozné." Zasmál jsem se. "Musím přiznat, že mě to nepřekvapuje." Chovají se k sobě velmi důvěrně. Dobrá řeč těla. Belle se o tom později zmíním. Naklání se k ní tak, jak by měl, pokud by měl o ni zájem. A vypadá na to. Vypadá ... božsky. Vzdechů si Jessica. Mňam. Podíval jsem se do Jessičiných zvědavých očí, ale ona se nervózně zavrtěla a to vypadalo, že se baví s dívkou, co seděla vedle ní. Hmm. Mike bude asi lepší volba. Alespoň to bude reálné, nikoli jen představy ... "Jessica analyzuje všechno, co dělám," řekl jsem Belle. "A později ti to vysvětlí." Posunul jsem jí zpět talíř pizzy - jak jsem si později uvědomil - a přemýšlel jsem nad tím, jak začít. Opět ve mně vzedmul hněv, když jsem si vzpomněl na její slova: Více, než má rád on mě. No nevím co s tím. Ukousla si kousek pizzy, jako před chvílí já. Dostalo mě, jak moc mi důvěřovala. Samozřejmě, nevěděla, že ve mně proudí jed - ne že by ji to, že si ukousla z téhož kousku jako já, otrávilo. I tak jsem předpokládal, že bude ke mně chovat jinak. Jak k něčemu nezvyklému. Nikdy to neudělala - alespoň ne v tom záporném směru ... Začnu zlehka. "Takže servírka byla pěkná, říkáš?" Znovu zvednula jedno obočí. "Ty si si toho skutečně nevšiml?" Jako kdyby mou pozornost od Belly dokázala upoutat jiná žena. Absurdní. "Ne, nevšiml. Měl jsem toho hodně na mysli." Jako například to, jak úžasně na ní seděla ta tenká modrá halenka ... Dobře, že dnes měla ten otřesný svetr. "Chudák holka," řekla Bella, usmívajíc se. Líbilo se jí, že jsem o servírku ani jen nezakopl. Rozuměl jsem tomu. Kolikrát jsem si já na hodině biologie představoval, jak zmrzačím Mika Newtona? To vážně věřila, že její lidské city těch krátkých sedmnácti let by mohly být silnější, než nekončící touha, která se ve mně po celé století shromažďovala? "Něco, co si řekla Jessice ..." Nedokázal jsem znít nenuceně. "No, dost mě to trápí." Okamžitě se začala bránit. "Nepřekvapilo mě, že si slyšel něco, co se ti nelíbí. Víš, co se říká o těch, co naslouchají za dveřmi." Vím, takový lidé o sobě nikdy neslyší nic dobrého. "Varoval jsem tě, že budu poslouchat," připomněl jsem jí. "A já jsem tě upozornila, že by si nechtěl slyšet vše, co si myslím." Aha, tak na to myslela, když jsem ji rozplakal. Výčitky svědomí mě pohltily tak, že jsem konečně promluvil přísnějším hlasem, než jsem chtěl. "To jo. No nemáš úplnou pravdu. Chci vědět, co si myslíš - vše. Jen si přeji ... aby si si některé věci nemyslela." Další polopravda. Věděl jsem, že bych neměl chtít, aby se o mě zajímala. Ale i tak jsem v to doufal. Jo, věru že jsem doufal, a jak. "Tak to už je rozdíl," zahuhlala, mračíc se na mne. "Jenže o to mi teď nešlo." "Tak tedy o co?" Naklonila se ke mně a lehce si podpírala hrdlo. Přilákalo to pozornost mých očí a vyrušilo mě to. Jaká jemná tam musí být její pokožka ... Soustřeď se, přikázal jsem si. "Opravdu si myslíš, že ti na mně záleží více než mně na tobě?" zeptal jsem se. Připadalo mi to směšné, jako kdyby se slovíčka pomíchali do jedné hromady. Rozšířila oči a přestala dýchat. Potom jimi zamrkala a rychle se odtáhla. Tiše vydechla. "Zase to děláš," zamumlala. "Co dělám?" "Omamuješ mě," přiznala se, opatrně opětujíc můj pohled. "Ou." Hmm .. Nebyl jsem si zcela jist, co se s tím dá dělat. Nebyl jsem si moc jistý, zda chci, aby jsem jí dovedl omámit. No byl jsem nadšený, že jsem to dokázal. To však moc našemu rozhovoru nepomohlo. "Není to tvoje chyba." Vzdechla si. "Nemůžeš za to." "Odpovíš mi na otázku?" Zeptal jsem se. Zadívala se na stůl. "Ano." A to bylo vše, co řekla. "Ano, odpovíš mi na otázku nebo ano, skutečně si to myslíš?" Netrpělivě jsem se zeptal. "Ano, skutečně si to myslím," řekla, aniž se odtáhla. V hlase jí bylo cítit smutný podtón. Znovu se začervenala a začala si nevědomky kousat ret. Tehdy jsem si uvědomil, že přiznat to pro ni muselo být velmi obtížné, protože tomu opravdu věřila. A já jsem teď nebyl lepší než ten zbabělec Mike, protože jsem od ní chtěl, aby vyjádřila své pocity dříve, než to udělám já. Nezáleží na tom, že z mé strany jí teď všechno vyzradím. Nedocházelo jí to, takže jsem to musel udělat. "Mýlíš se," řekl jsem jí. Musela slyšet něhu v mém hlase. Bella se na mne podívala, no z její tváře jsem nedovedl nic přečíst. "To nemůžeš vědět," zašeptala. Myslela si, že podceňuju její city proto, že nedokážu číst její myšlenky. No ve skutečnosti byl problém v tom, že ona podcenila ty moje. "Proč si to myslíš?" zeptal jsem se. Hleděla na mne nadále si okusujíc ret a na čele se jí zjevily vrásky. Jak už milionkrát předtím jsem si přál, abych ji mohl slyšet. Chtěl jsem ji začít prosit, aby mi řekla, co se uvnitř děje, ale ona zdvihla prst a umlčela mě. "Nech mě přemýšlet," poprosila mě. Pokud si jen dávala dohromady své myšlenky, tak jsem mohl být trpěliví. Nebo jsem to alespoň mohl předstírat. Spojila si ruce a znova a znova si překřížila prsty. Sledovala je, jako by patřily někomu jinému. "No, pokud nepočítáme to, co je zřejmé," zamumlala."Občas ... Nejsem si jistá - já neumím číst myšlenky - ale občas se mi zdá, jako kdyby si se mi snažil říct sbohem, zatímco mluvíš o něčem úplně jiném." Nezvedala hlavu. Všimla si to. Věděla také, že mě tu držela jen moje slabost a sobeckost? Klesl jsem pro to v jejích očích? "Vnímavá," zašeptal jsem a pak jsem zhrozeně sledoval, jak její tváří přelétla bolest. Rychle jsem se snažil odvrátit závěry, ke kterým došla. "A proto se mýlíš," začal jsem, no pozastavil jsem se nad prvními slovy jejího vysvětlení. Dost mě trápily, přestože jsem jim celkem nerozuměl. "Co myslíš tím 'očividným'?" "Vždyť se na mě podívej" řekla. Díval jsem se. To bylo vše, co jsem celou dobu dělal. O co jí šlo? "Jsem úplně obyčejná," vysvětlila. "Pokud nepočítám zážitky blízko smrti a mojí nešikovnost, pro kterou jsem téměř invalida. A podívej se na sebe." Kývla rukou směrem ke mně, jako by myslela na něco, co bylo také zřejmé, že to nepotřebovalo vysvětlení. Myslela si, že je obyčejná? Že jsem lepší? A na to přišla kde? Při hloupých, téměř zanedbatelných a slepých lidech jako byla Jessica nebo slečna Copová? Jak to, že si neuvědomovala, že je ta nejhezčí ... ta nejdokonalejší ... Tato slova i tak nestačili na to, abych ji popsal. A ani o tom nevěděla. "Víš, nevidíš se moc jasně," řekl jsem jí. "Přiznávám, že v těch špatných věcech máš pravdu ..." suše jsem se zasmál. Ne nad tím ďábelským osudem. No její nešikovnost mi byla trošku směšná. Taková roztomilá. Věřila by mi, kdybych jí řekl, že je krásná zvenku i zevnitř? Možná že by ji nějaký hmatatelný důkaz přesvědčil. "Nevíš, co si o tobě v ten první den myslel každý chlapec na této škole." Ach, ta naděje, to nadšení, a všechno to doufání, co sálalo z jejich myšlenek. A ta rychlost, při které se měnily na neuskutečnitelné představy. Neproveditelná, neboť ani o jednoho z nich neměla zájem. Já jsem byl ten, kterému řekla ano. Jak usnout na vavřínech jsem se teď musel usmívat. Na její tváři se usadilo překvapení. "Tomu nevěřím," zamumlala. "To mi věř - si přesný opak slova 'obyčejná'." Už jen její existence byla dostatečným důvodem pro stvoření světa. Bylo vidět, že nebyla zvyklá na komplimenty. No, tak si bude muset zvyknout. Začervenala se a změnila téma. "Ale já se neloučím." "Nechápeš? Toto dokazuje, že mám pravdu. Záleží mi na tobě více, protože to dokážu udělat ..." Budu někdy tak nesobecký, abych udělal správnou věc? Zoufale jsem protřepal hlavou. Budu na to muset nasbírat sílu. Zasloužila si žít. Ne to, co viděla Alice ve vizi. "Odejít by bylo to nejlepší ..." A musí to být to nejlepší, ne? Neexistoval žádný bezohledný anděl. Bella ke mně nepatřila. "Tak raději ublížím sobě, než bych měl ublížit tobě, abys byla v bezpečí." Když jsem tato slova vyslovil, chtěl jsem, aby to byla pravda. Nepřetržitě mě sledovala. Moje slova ji jaksi nahněvaly. "A ty si myslíš, že já bych neudělala to samé?" zeptala se zuřivě. Je taková zuřivá - taková jemná a křehká. Jakoby mohla někomu ublížit? "Nikdy nebudeš muset stát před takovou volbou," řekl jsem jí, zraněný tím, jaké obrovské rozdíly mezi námi byly. Hleděla na mne, přičemž hněv se jí přesunul do očí a udělal jí na čele vrásky. Musí být něco nedobrého s vesmírným řádem, pokud si někdo takový dobrý a takový křehký nezaslouží Strážného anděla, který by nad ní bděl. No, pomyslel jsem si, tentokrát plný černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra. Usmál jsem se. Jak jsem jen zbožňoval svou výmluvu na to, abych mohl zůstat. "Samozřejmě, držet tě v bezpečí se stává prací na plný úvazek, který vyžaduje moji neustálou přítomnost." Také se usmála. "Dnes se mě nikdo nesnaží odstranit," řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář změnila znovu na neprůhlednou masku. "Zatím," poznamenal jsem suše. "Zatím." K mému překvapení se mnou souhlasila. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany. Jak jen mohl? Ten sobecký osel! Jak nám také něco může udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody. "Klid, Rose," slyšel jsem zašeptal Emmetta na druhé straně jídelny. Ruku měl kolem jejích ramen a tiskl si ji k sobě - zadržoval ji. Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že Bella se dozvěděla z vaší konverzace až příliš ... a, pokud se mám přiznat, mohlo to být horší, pokud bych jí hned neřekla pravdu. Věř mi. Strhl jsem se nad obrázkem, který mi hned na to poskytla - co by se stalo, pokud bych řekl Rosalie, že Bella ví, že jsem upír, doma, kde se nemusí na nic hrát. Pokud se do konce vyučování neuklidní, budu muset odvážet svého Aston Martina někam ven ze státu. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené plamenem. Ačkoli bych si to zasloužil. Ani Jasper nebyl kdovíjak šťastný. S ostatními si to vyřeší později. Času s Bellou mi bylo přiděleno jen málo a já jsem ho nechtěl promrhal. A Alicin hlas mi zároveň připomněl, že musím něco zařídit. "Mám na tebe ještě jednu otázku," řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosaliiny duševní hysterie. "Tak říkej," řekla Bella, usmívajíc se. "Skutečně potřebuješ jet tuto sobotu do Seattlu, nebo to byla jen výmluva, aby si nemusela říci ne všem svým obdivovatelům?" Zakřenila se na mne. "Ještě jsem ti neodpustila tu věc s Tylerem. Je tvá vina, že si dělal naději, že s ním půjdu na ples." "Ach, neměj strach, on by se tě zeptal i tak. Já jsem jen chtěl vědět, jak se zatváříš." Zasmál jsem se nad vzpomínkou na její zděšený výraz. Ani když jsem jí říkal o těch nejhorších zákoutích svého temného příběhu, nikdy nevypadala tak vyplašeně. Pravda ji nevystrašila. Chtěla být se mnou. Úžasné. "Pokud bych tě pozval já, odmítla by si mě?" "Pravděpodobně ne," řekla. "Ale později bych to zrušila, předstírající chorobu nebo vyvrknutý kotník." Zvláštní. "Proč by si to dělala?" Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. "Ještě nikdy jsi mě neviděl na tělocviku, ale pokud by se tak stalo, myslím, že by si pochopil." Aha. "Takže tvrdíš, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž by si o něco nezavadila?" "Zřejmě." "To by nebyl problém. Záleží to na tom, kdo tě vede." Na zlomek vteřiny mě zaplavila představa, jak ji držím na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco pěkného, co by jí sedělo, ne jako tento příšerný svetr. Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotek jejího těla, když jsem ji zachránil před dodávkou. Více než zděšený, zoufalý nebo s obavami jsem si byl vědom toho úžasného pocitu. Byla tak teplá a hebká, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla ... Vytrhl jsem se ze vzpomínek. "No neodpověděla si mi -" řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o její nešikovnosti, která se evidentně chystala. "Trváš na cestě do Seattlu, nebo by ti nevadilo, pokud bychom dělali něco jiného?" Dost špatné - dávat jí na výběr z možností, mezi nimiž nebyla alternativa, že by den strávila beze mne. To ode mě nebylo fér. No včera večer jsem jí to slíbil ... a líbila se mi představa, jak ten slib splním asi tolik, jako jsem se jí bál. V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svou pravou stránku, pokud budu dost odvážný na to, abych vydržel její zděšení a znechuceným. Poznal jsem jedno místo, kde by se to dalo ... "Jsem otevřená jiným možnostem," řekla Bella. "Ale mám jednu podmínku." 'Ano' s výhradami. Co by ode mě mohla chtít? "Jakou?" "Můžu řídit?" Měl to být vtip? "Proč?" "No, hlavně proto, že když jsem říkala Charliemu, že jdu do Seattlu, ptal se zvláště na to, zda jedu sama, jak jsem v té době také měla. Kdyby se zeptal znovu, pravděpodobně bych mu nelhala, no nemyslím si, že se bude ptát znovu a to, že bych nechala svůj pickup doma, by zbytečně vyneslo tento předmět našeho rozhovoru na povrch. A zadruhé, tvoje řízení mi nahání strach. " Protočil jsem oči. "Ze všech věcí, které by tě měli na mne děsit, se bojíš právě mého řízení." Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou. Edwarde, náhle na mě zavolala Alice. Najednou jsem hleděl do jasného slunečního kotouče, který zářil v jedné z Alicin vizí. Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to, kam jsem se rozhodoval vzít Bellu - měla louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě - daleko od lidských obydlí, takže i v mé mysli mohl být na chvilku klid a ticho. Alice ji také poznala, protože ji nedávno viděla v jiné vizi - v jedné z těch kalných, rychle pomíjivých, které mi ukázala v to ráno, když jsem zachránil Bellu před dodávkou. V té vizi jsem nebyl sám. A teď to už bylo celkem jasné - byla tam se mnou Bella. Takže jsem byl dostatečně odvážný. Nepochopitelně na mě hleděla a na tváři jí hráli všechny možné barvy duhy. Je to to samé místo, pomyslela si Alice plná hrůzy, která absolutně neseděla s vizí. Napětí možná, ale hrůza? Co myslela tím, to samé místo? A tehdy jsem si to uvědomil. Edwarde! Zaprotestovala ostře Alice. Já ji zbožňuji, Edwarde! Tvrdě jsem ji vytlačil ze své mysli. Nezbožňovala Bellu tak, jako já. Její vize byla neproveditelná. Nesprávná. Byla oslepení, viděla nemožné věci. Neprošlo ani půl sekundy. Bella se zvědavě dívala na mou tvář, čekala, že budu souhlasit. Viděla to chvilkové mihnutí hrůzy na mé tváři, nebo to bylo na ni příliš rychlé? Soustředil jsem se na ni a na náš nedokončený rozhovor, odstrkujíc Alici a její chybné vize pryč z mých myšlenek. Nezasloužili si mou pozornost. No ale i tak jsem si nedokázal udržet ten hravý tón, když jsme se k tomu navzájem dobrali. "Neřekneš svému otci, že se mnou strávíš den?" Zeptal jsem se a do hlasu se mi vkradl ponurý tón. Znovu jsem se pokusil vytlačit její vize někam daleko, aby se mi víc nevtíraly do myšlenek. "Co se týče Charlieho, méně je vždy více," řekla Bella s jistotou. "Mimochodem, kam půjdeme?" Alice se mýlila. Hrozně se mýlila. Nebyla zde žádná šance, že by se to mohlo stát. Byla to stará vize, neplatná. Věci se změnily. "Bude pěkné počasí," řekl jsem pomalu, bojujíc ze strachem a nerozhodností. Alice se mýlila. Budu se tvářit, že jsem nic neviděl ani neslyšel. "Takže se raději budu vyhýbat veřejnosti ... a ty se můžeš vyhnout se mnou, pokud by si chtěla." Bella to okamžitě pochopila; oči se jí rozzářily nedočkavostí. "Ukážeš mi to, co si mi říkal o tom slunci?" Možná že, jako už mnohokrát předtím, bude její reakce zcela opačná. Nad touto možností jsem se pousmál, snažím se vrátit k bezstarostnému tónu. "Ano. Ale .." Ještě neřekla ano. "Pokud nechceš být se mnou ... o samotě, raději by si do Seattlu neměla jezdit úplně sama. Nechci ani pomyslet na to, do jakých problémů by si se dostala v tak velkém městě." Stiskla rty - obranný znak. "Phoenix je třikrát větší než Seattle - a to jen co se týče obyvatelstva. Ve skutečnosti je -" "Jenže ve Phoenixu se ti zjevně 'nedařilo' jako tady ve Forks," řekl jsem, přerušujíc její slova. "Takže bych byl raději, kdyby si zůstala se mnou. Mohla zůstat i navždy a stále by to nebylo dost dlouho. Neměl bych takto myslet. Neměli jsme tolik času - věčnost. Každá sekunda byla nyní důležitá; ona se měnila, zatímco já jsem zůstával nedotčen. "To je dobře, nevadí mi být s tebou o samotě," řekla. Jasně že ne, protože její instinkty byly úplně nanic. "Já vím." povzdechl jsem si. "No tak by si to měla říct Charliemu." "Proč bych to dělala?" zeptala se zhrozeně. Hleděl jsem na ni, zatímco se mi vize, které jsem nedokázal potlačit, proháněli hlavou. "Abych měl alespoň nějaký důvod přivést tě zpátky," zasyčel jsem. Tolik pro mě mohla udělat - alespoň někoho, kdo by mi neustále připomínal, že mám být opatrný. Proč mi o tom Alice musela říkat? Bella hlasitě polkla a věnovala mi dlouhý pohled. Co viděla? "Myslím, že to risknu," řekla. Ach! Vzrušovalo ji riskování vlastního života? Byl to nějaký její druh adrenalinu? Zamračil jsem se na Alici, která se na mě varovně podívala. Rosalie vedle ní se hrozivě mračila, no netrápilo mě to. Tak ať si ničí auto. I tak je to jen hračka. "Přejděme na jiné téma," navrhla Bella náhle. Podíval jsem se zpátky na ni, a přemýšlel jsem, jak málo dbala na důležité věci. Proč mě neviděla jako netvora, kterým jsem byl? "O čem by si chtěla mluvit?" Rychle kukla na všechny strany, jako kdyby se chtěla ujistit, že nás nikdo neposlouchá. Pravděpodobně si plánuje rozhovor o nějaké věci ohledně našeho tajemství. Na chvíli usedla, no pak se na mne znovu podívala. "Proč jste šli minulý víkend do Goat Rocks ... na lov? Charlie říkal, že to není moc dobré místo na turistiku, prý je tam mnoho medvědů." V tomto ohledu je velmi nevšímavá. Podíval jsem se na ni a zvedl jedno obočí. "Medvědi?" zašeptala. Ironicky jsem se pousmál a díval se, jak jí to dochází. Bude mě už konečně brát vážně? Donutí ji k tomu vůbec něco? Jaksi si to dala dohromady. "Víš, že není sezóna na medvědy," poznamenala káravě a zúžila oči. "Pokud by si dávala pozor, věděla by si, že zákon mluví pouze o lovu se zbraněmi." Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým výrazem. "Medvědi?" namísto šokovaného výdechu se jen váhavě zeptala. "Grizli je Emmettův nejoblíbenější." Sledoval jsem v jejích očích, jak k ní tato informace pomalu proniká. "Hmm," zamumlala. S pohledem upřeným na stůl si kousla pizzy. Zamyšleně přežvykovala a pak se napila. "Takže," řekla nakonec a podívala se na mne. "Co máš nejraději ty?" Asi jsem měl něco takového předpokládat. Bella byla stále příšerně zvědavá. "Pumu," příkře jsem poznamenal. "Aha," řekla objektivně. Tep jejího srdce byl nadále zcela normální, jako kdyby jsme si vyprávěly o oblíbené restauraci. Tak fajn. Pokud se chtěla tvářit, že to není nic neobvyklého ... "Samozřejmě, snažíme se nenarušit lovem životní prostředí," řekl jsem jí. "Snažíme se zaměřit na oblasti, kde jsou predátoři přemnožení a lovíme tak daleko, jak je třeba. Stále se najde spousta jelenů a losů, kteří postačí, ale jaká by to byla zábava?" Během toho, jak mě koukala si nasadila takový výraz, jako žák, který sleduje výklad učitele. Musel jsem se usmát. "No jo, jaká by to byla zábava," poznamenala a ukousla si z pizzy. "Emmett má nejraději lov během časného jara," pokračoval jsem ve výkladu. "Medvědi se právě probouzejí ze zimního spánku, takže jsou podráždění." Už uběhlo sedmdesát let a jeho to stále nepřešlo. "Není nic zábavnějšího než rozzuřený Grizli," vážně prohlásila. Nedokázal jsem zadržet smích, když jsem potřepal hlavou nad její klidem. Tento výraz si pravděpodobně musela předpřipravit. "Řekni mi, co si skutečně myslíš, prosím." "Snažím se představit si to, ale nějak to nejde," na čele se jí zjevily vrásky. "Jak lovíte beze zbraní?" "Och, ale my máme zbraně," řekl jsem jí a široce se usmál. Očekával jsem, že se odtáhne, no ona mě jen ztuhle pozorovala. "Jen ne takový druh, který zahrnuje zákon pro lov zvířat. Pokud si někdy v televizi viděla útok medvěda, dokážeš si představit, jak loví Emmett." Vrhla pohled na stůl, kde seděl zbytek mé rodiny, a otřásla se. No konečně. Zasmál jsem se, protože jsem věděl, že jedna část mého já si přála, aby k tomu přistupovalo tak nevšímavě jako dosud. Když se na mne podívala, oči měla dokořán otevřené a pronikavé. "Ty si taky jako medvěd?" téměř zašeptala. "Spíš jako ta puma, nebo alespoň tak to o mě říkají," pokoušel jsem se opět znít nenuceně. "Možná to bude mít nějakou souvislost s tím, čemu dáváme přednost." Ústa se jí v koutcích mírně nadzdvihli. "Možná," zopakovala. Pak naklonila hlavu a náhle se jí v očích zračila zvědavost. "Mohla bych to někdy vidět?" Nepotřebuji Aliciny vize, abych si věděl tuto hrůzostrašnou situaci představit - moje představivost mi stačila. "Rozhodně ne," Zavrčel jsem. Se zmatenýma a vystrašenýma očima se ode mě odtáhla. Také jsem se stáhl, abych mezi námi vytvořil na chvíli trochu místa. Nikdy se na to nebude dívat? Ani se nesnaží pomoct mi ji udržet naživu. "Je to pro mě příliš strašidelné?" zeptala se vyrovnaně. No její srdce stále nenašlo svůj pravidelný rytmus. "Pokud by to bylo jen tím, vzal bych tě podívat se na to hned, ještě dnes večer," procedil jsem mezi zuby. "Potřebuješ zdravou dávku strachu. Prospělo by ti to." "Tak potom proč?" naléhala. Temně jsem na ni podíval a čekal jsem, kdy se zalkne. Já jsem byl již dost vystrašený představou, že by byla Bella nablízku, když jsem lovil ... V jejích očích nebylo nic víc než jen zvědavost a netrpělivost. Čekala na odpověď. No naše hodina již vypršela. "Později," odvětil jsem a vyskočil na nohy. "Nebo jinak zmeškáme hodinu." Zmateně se podívala kolem sebe, jako by úplně zapomněla, že jsme na obědě. Jako by zapomněla, že jsme vůbec ve škole - překvapená, že nejsme sami na nějakém opuštěném místě. Celkem jsem ten pocit chápal. Když jsem byl s ní, těžko se mi zvykalo na to, že existuje ještě zbytek světa. Rychle vstala a přehodila si tašku přes rameno. "Tak později," v jejím obličeji jsem viděl odhodlání; donutí mě dopovědět jí to.

11. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:15 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

11. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

11. Výslech

Byl jsem rád, že jsem stihnul zprávy dříve, než jsem odešel, protože jsem byl hrozně zvědavý, jak to vnímají lidé a jak velkou pozornost to na mě přitáhne. Naštěstí dnes byly zprávy přeplněné horšími událostmi, jako například zemětřesení v Jižní Americe, nebo politický únos na Středním východě. Takže reportáž trvala jen pár vteřin, obsahovala jen pár vět a jeden nekvalitní obrázek.
"Alonzo Caldera Wallace, podezřelý z vícenásobného znásilnění a vraždy, hledaný ve státech Texas a Oklahoma, byl minulou noc zadržen v Portland, státě Oregon, díky anonymnímu tipu. Brzy ráno byl nalezen v bezvědomí v uličce jen pár metrů od policejní stanice. Odpovědné osoby nám zatím nemůžou poskytnout informace, zda bude obviněný převezen do Houstonu nebo Oklahoma city k soudnímu jednání. "
Fotografie byla nekvalitní, přičemž v době kdy byla spravená měl na obličeji krátkou bradku. I kdyby to Bella viděla, asi by ho nepoznala. Doufal jsem, že se to nestalo, jen by se zbytečně znepokojila.




"Nikdo si tu reportáž ani neuvědomí. Je to příliš daleko, aby se tím lidé zabývali," řekla mi Alice. "Carlisle udělal velmi dobře, pokud ho vyvedl ven ze státu."
Přikývnout jsem. I tak Bella televizi moc nesledovala a jejího otce jsem nikdy neviděl sledovat nic kromě sportovních kanálů.
Udělal jsem, co jsem mohl. On si již nemohl vybrat další oběť a já jsem se nestal vrahem. Alespoň zatím ne. Bylo správné, že jsem to svěřil Carlisleovi do rukou, i když jsem si stále přál, aby to ta obluda neobešla tak snadno. Přichytit jsem se při tom, jak doufám, že ho převezou do Texasu, kde byl trest smrti velmi oblíbený ...
Ne. Už na tom nezáleželo. Raději to hodím za hlavu a budu se soustředit na něco důležitějšího.
Z Bellinina pokoje jsem odešel před ani ne hodinou, ale už teď jsem toužil po tom, abych ji mohl vidět zas.
"Alice, nebude ti vadit když -"
Přerušila mě. "Rosalie bude řídit. Bude sice dost vytočení, no ty víš, že si bude užívat každý moment, kdy může předvést své auto." Zvonivě se zasmála.
Zakřenil jsem se. "Uvidíme se ve škole."
Alice si vzdychla, přičemž proměnila můj široký úsměv na úšklebek.
Já vím, já vím, pomyslela si. Ještě ne. Počkám, až budeš připraven, aby si mě představil Belle. Měl by si vědět, že to není jen o tom, že se chovám dost sobecky. Bella mě bude mít také rada.
Když jsem to náhle slyšel, neuráčil jsem se jí ani odpovědět. Tohle to už byla trochu jiná situace. Bude Bella chtít poznat Alici? Bude chtít mít za přítelkyni upírku?
Poznat Bellu ... tato myšlenka ji zřejmě nebude ani v nejmenším obtěžovat.
Zamračil jsem se. To, co Bella chtěla a co bylo pro ni nejlepší, byly dvě zcela odlišné věci.
Začal jsem se cítit nesvůj, když jsem zaparkoval na Bellině příjezdové cestě. Lidská přísloví mluvila o tom, že věci ráno vypadají úplně jinak - že věci se mění, pokud se na ně člověk vyspí. Budu vypadat v tomto ranním světle, základem dne jinak? Více nebo méně hrozivě jako v noci? Stihla během spánku vsáknout pravdu? Bude nakonec vystrašená?
Ačkoli, její sny byly v noci pokojné. Když znova a znova vyslovovala moje jméno, usmívala se. Několikrát dokonce zamrmlala přání, abych zůstal. Že by to dnes už nic neznamenalo?
Nervózně jsem čekal, naslouchajíc zvuky uvnitř domu - rychlé, klopýtavé běhání po schodech, hlasité odtržení alobalu, zvuk zatřesení obsahu ledničky, kdy ji rychle zavřela. Jako kdyby pospíchala. Nemohla se dočkat školy? Usmál jsem se nad touto myšlenkou a vrátil se mi ztracený optimismus.
Podíval jsem se na hodinky. Pravděpodobně - s ohledem na rychlost jejího zchátralého pickupu - přeci jen trošičku meškala.
Bella téměř vyběhla z domu. Taška za ní vlála, vlasy měla stažené do něčeho neurčitého, co se jí i tak začínalo na krku rozpadat. Hrubý zelený svetr, který měla na sobě, ji neuchránil před tím, aby se shrbila před chladnou mlhou.
Ten dlouhý svetr byl pro ni příliš velký a nevypadal bůhvíjak. Skrýval její štíhlou postavu a udělal ze všech jejích pěkných křivek jakousi neforemnou hmotu. Byl jsem rád, že to tak bylo, ačkoliv jsem si zároveň přál, aby si oblékla něco jiného, například tu jemnou modrou halenku, kterou měla na sobě včera ... Látka velmi pěkně přiléhala k její pokožce a byla střihaná dost nízko na to, aby odhalila, jak okouzlující její klíční kosti uprostřed rozdělovala, přesně v místě, kde se pod jejím hrdlem nacházela malá jamka. Modrá látka jako řeka její jemnou postavu ...
Bylo lepší - nezbytnější - když jsem ani náhodou nemyslel na její postavu, takže jsem byl vděčný za svetr, který si dnes vzala. Nemohl jsem si dovolit dělat chyby a ten zvláštní hlad, který ve mně vzbudí myšlenky na její rty ... její pokožku ... její tělo ... hlouběji se jím zabývat by byla velká chyba. Hlad, který se mi vyhýbal sto let. No nemohl jsem si dovolit dotknout se jí, protože to bylo neproveditelné.
Mohl bych ji zlomit.
Bella se otočila od dveří v takovém spěchu, že téměř vrazila do mého auta, aniž si vůbec všimla, že tam stojí.
Rychle zabrzdila a kolena se jí začaly třást jako znepokojen hříbata. Taška, jí sklouzávala z ramene, a když se její oči konečně soustředily na auto, rozšířily se.
Vystoupil jsem, nedbajíc na zachování si lidské chůze, a otevřel jsem jí dveře spolujezdce. Už ji více nebudu lhát - když jsme byli o samotě, mohl jsem být sám sebou.
Vyplašeně se na mě podívala, jako kdybych se zjevil jen tak z mlhy. A pak se překvapení v jejích očích změnilo na něco jiné a já jsem se již nebál - nebo nedoufal - že její city se přes noc změnily. Vřelost, obdiv, okouzlení, to vše se mísilo v tající čokoládě jejích očí.
"Chceš se se mnou svést?" zeptal jsem se. Oproti včerejšímu večeru, nechám ji, ať si vybere. Odteď už všechno muselo jít podle její vůle.
"Ano, děkuji," zamrmlala a bez váhání nasedla do auta.
Přejde mě už někdy, být nadšený z toho, že jsem byl jediný, komu řekla ano? Pochybuji.
Proletěl jsem kolem auta, protože jsem se nemohl dočkat, kdy se k ní připojím. Nezdálo se, že ji mé náhlé objevení šokovalo.
Štěstí, které jsem cítil, když seděla vedle mě, nemělo obdoby. Přestože jsem se cítil v kruhu mé rodiny velmi příjemně, navzdory všem možným zábavám, které svět nabízel, ještě nikdy jsem nebyl takový šťastný. I když jsem věděl, že to není správné a že to může skončit velmi špatně, nedokázal jsem zadržovat úsměv.
Bundu jsem měl přehozenou přes opěrku jejího sedadla. Viděl jsem, jak si ji přeměřila.
"Donesl jsem ti bundu," řekl jsem jí. Toto byla moje jediná výmluva, proč jsem se dnes ráno takto náhle objevil. Venku byla zima. Ona neměla bundu. Byla to taková přípustná forma kavalírství. "Nechci, aby si ochořela."
"Nejsem z cukru," dívala, sledujíce více mou hruď než obličej, jako by váhala podívat se mi do očí. No navléká si ji dříve, než jsem se uchýlil k jiným formám přesvědčování.
"Nejsi?" zamrmlal jsem si.
Když jsem nabral směr ke škole, vykoukla ven oknem. Tiše jsem vydržel jen pár vteřin. Musel jsem vědět, nad čím dnes ráno přemýšlí. Tak hodně se mezi námi změnilo, kdy naposledy svítilo slunce.
"Tak co, dnes nemáš žádné otázky?" zeptal jsem se bezstarostně.
Usmála se, velmi ráda, že jsem pronesl téma rozhovoru. "Obtěžují tě moje otázky?"
"Ne tolik jako tvoje reakce," řekl jsem jí upřímně, usmívajíc se na ni.
Koutky úst jí povadli. "Reaguju špatně?"
"Ne, to není v tom. Vše bereš tak rozvážně až je to nepřirozené." Ani jeden výkřik. Jak je to možné? "Motivuje mě to přemýšlet nad tím, co si myslíš." Samozřejmě, všechno co dělala a také nedělala, ve mně vždy vyvolalo tento pocit.
"Vždy ti říkám, co si myslím."
"Vždy si je upravíš."
Opět se kousla do rtu. Zdálo se, že si neuvědomovala tento pohyb - dělala to bezděčně, jako reakci na napětí. "Ani moc ne."
A přesně tato dvě slova, ve mně vyvolaly příšernou zvědavost. Co přede mnou tajila?
"Dost na to, aby mě to dohánělo k šílenství," řekl jsem jí.
Zaváhala, no pak zašeptala, "Nechtěl by si to slyšet."
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, probíhající přes celý náš rozhovor minulou noc, slovo za slovem, dokud jsem na to přišel. Možná že to stálo za jejich námahu, protože jsem si neuměl vybavit nic, co bych nechtěl, aby mi řekla. A pak - že její tón hlasu byl přesně stejný jako minulou noc; plný bolesti - vzpomněl jsem si. Jednou jsem ji požádal, aby neříkala, co si myslí. To nikdy neříkej, zavrčel jsem. Rozplakal jsem ji ...
To přede mnou skrývala? Hloubku jejích citů ke mně? Že to, že jsem netvor pro ni nic neznamenalo a že už bylo příliš pozdě na to, aby to změnila?
Nedokázal jsem promluvit, protože ta radost a bolest přehlušili všechna slova, konflikt mezi nimi byl příliš drsný na to, aby mi dovolili logicky a uceleně odpovědět. V autě bylo ticho, až na tep jejího srdce a rytmický pohyb plic.
"Kde je zbytek tvé rodiny?" zeptala se náhle.
Zhluboka jsem se nadechnul, konečně s ohledem na bolest, což vyvolávala vůně v autě; začínal jsem si na ni zvykat, uvědomil jsem si spokojeně - a přinutil jsem se znít znovu nenuceně.
"Jeli s Rosalií." Zaparkoval jsem na prázdném místě hned vedle toho zmíněného auta. Zastavil jsem úsměv nad tím, jak se jí rozšířily oči. "Dost nápadné, nemyslíš?"
"Ehm, wow. Pokud má tohle, tak proč ji každé ráno vezeš?"
Rosalie by se vyžívala v Belliné reakci ... pokud by byla vůči ní objektivní, což se pravděpodobně nestane.
"Jak jsem řekl, je to nápadné. Snažíme se zapadnout."
"Neúspěšně," řekla mi a bezstarostně se zasmála.
Zvuk jejího smíchu zahřál cosi v mé hrudi, ačkoliv se mi hlava topila v pochybnostech.
"Tak potom proč se Rosalie rozhodla řídit, pokud je to nápadnější?" zeptala se.
"Nevšiml sis? Porušu již všechna pravidla."
Moje otázka měla znít trošku hrozivě - no ale samozřejmě, Bella se jen usmála.
Nepočkala, než jí otevřu dveře, přesně jako minulou noc. Protože jsem byl ve škole, musel jsem předstírat, že jsem normální - takže jsem se nemohl hýbat dostatečně rychle, abych tomu zabránil - no ona si prostě musela začít na takové něco zvykat, a to dost brzy.
Šel jsem vedle ní tak blízko, než jsem se odvážil a pečlivě jsem hledal každý znak toho, že se jí nelíbí moje blízkost. Dvakrát mým směrem natáhla ruku, ale pak ji rychle odtáhla. Vypadalo to, jako by se mě chtěla dotknout... Dech se mi najednou zrychlil.
"Proč vlastně máte takové auta, pokud si chcete zachovat soukromí?" zeptala se, když jsme šli směrem do budovy.
"Je to naše slabost," přiznal jsem se. "Všichni máme rádi rychlou jízdu."
"To sedí," zamumlala kysele.
Nezvedla pohled, aby viděla můj široký úsměv.
Tak to tedy ne! Nevěřím tomu! Jak se to Belle podařilo? Nechápu! Proč?
Jessicino duševní tesknění přerušilo moje myšlenky. Čekala na Bellu, vytváříc útočiště před deštěm pod střechou jídelny, s Bellinou bundou přehozenou přes ruku. Oči se jí nevěřícně rozšířily.
Bella si jí také všimla. Jemně se začervenala, když pochopila Jessičin výraz. Její myšlenky byly dostatečně viditelné na její tváři.
"Ahoj, Jessico. Děkuju, že si nezapomněla," pozdravila ji Bella. Natáhla se pro bundou a Jessica ji jí bez slova podala.
K Belliným přátelům bych měl být zdvořilý, ať to byly dobří přátelé nebo ne. "Dobré ráno, Jessico."
Uou…
Oči jí téměř vylezly z jamek. Připadalo mi to dost divné a zábavné a, upřímně, mírně trapné, jak mě Bellina blízkost změkčila. Jako kdyby se mě už nikdo nebál. Pokud by to Emmett zjistil, neustále by se smál minimálně další století.
"Eh ... ahoj," zamumlala Jessica a významně zamrkala na Bellu. "Tak myslím, že se uvidíme na trigonometrii."
Tak teď mi vše vysypeš. Ne neberu jako odpověď. Chci detaily. Potřebuji detaily! K čertu, Edward CULLEN!! Život je tak nefér.
Belle zaškubaly koutky. "Ok, tak na trigonometrii."
Jessiciny myšlenky se divoce rozběhly, když je popoháněla na svou první hodinu, sem tam na nás mrkajíc.
Chci celý příběh. Komplet celý. Bylo jejich včerejší setkání plánované? Chodí spolu? Jak dlouho? Jak to mohla tajit? Proč by to chtěla tajit? Nemůže to být jen taková příležitostná věc - musí to s ním myslet vážně. Jsou tu ještě i nějaké jiné možnosti? Zjistím to. Musím to zjistit. Líbala se s ním? Ach, můj bože ... Jessicine myšlenky se rozpoltili a její hlavu naplnili představy. Strhl jsem se nad nimi a to nejen proto, že v jejích snech nahradila Bellu sebou.
To bych nemohl. A i tak ... chtěl jsem ...
Nechtěl jsem si to přiznat. Jakými všemi možnými cestami jsem Bellu hnal? A která z nich skončí její porážkou?
Potřepal jsem hlavou, snažíc se odlehčit situaci.
"Co jí řekneš?" zeptal jsem se Belly.
"Hej!" ostře zašeptala. "Myslela jsem si, že mi nedokážeš číst myšlenky!"
"To ne." Překvapen jsem na ni pohlížel, snažil se pochopit její slova. Aha - pravděpodobně jsme mysleli na totéž. Hm ... líbilo se mi to. "Přesto," řekl jsem jí, "umím číst její - chystá se tě ve třídě popadnout."
Bella zaúpěla a střásla si z ramen bundu. Nejprve jsem si neuvědomil, že mi ji vrací - neptal by jsem se jí; byl bych raději, kdyby si ji nechala ... jako vzpomínku - takže jsem byl příliš pomalý na to, abych jí nabídl pomoc. Podala mi bundu a pak se navléká do své vlastní, aniž si všimla, že jsem se natáhnul, abych jí pomohl. Zamračil jsem se, ale ovládl se dříve, než si toho všimla.
"No, tak co jí řekneš?" zeptal jsem se znovu.
"Nezaškodila by mi malá pomoc. Co chce slyšet?"
Usmál jsem se a potřepal jsem hlavou. Chtěl jsem vědět, co si myslí. "To není fér."
Zúžila oči. "Ne, to že se nepodělíš o to, co víš, to není fér."
Jasně - neuznávala dvojí měřítko.
Dostali jsme se až ke dveřím její třídy - kde ji budu muset opustit; rozmýšlel jsem, zda mi slečna Copová vyjde vstříc, pokud si budu chtít přesunout hodiny angličtiny ... Soustředil jsem se. Tentokrát mohu být férový.
"Chce vědět, zda potají randíme," řekl jsem pomalu. "A chce vědět, co ke mně cítíš."
Její oči se rozšířily - ne vyplašeně, ale mazaně. Byly pro mě jako otevřená kniha, dost čitelné. Tvářila se nechápavě.
"Hups," zamumlala. "Co bych jí měla říct?"
"Hmm ..." Vždy se snažila, abych já prozradil více, než ona. Uvažoval jsem nad tím, jak odpovím.
Neposlušný pramen vlasů, jemně navlhlý od mlhy se prodral přes její rameno a stočil se na místě, kde její svetr ukrýval klíční kost. Přitáhlo to moje oči ... lákajíc je mnohem víc napříč ostatním liniím ...
Opatrně jsem se k němu natáhnul, snažil jsem se nedotýkat její pokožky - ráno už bylo dost chladné i bez mého dotyku - a stočil jsem ho zpět do upraveného copu. Teď mě už nemůže rozrušit. Při myšlence, jak se Mike Newton dotknul jejích vlasů jsem zaťal čelist. Od něj se odtáhla. Nyní její reakce byla zcela jiná, kromě toho, že mírně roztáhla oči, že se začervenala a že srdce jí začalo nepravidelně bít.
Snažil jsem se zakrýt úsměv, když jsem jí odpověděl na otázku.
"Předpokládám, že na první otázku jí můžeš odpovědět ano ... pokud ti to nevadí -" je to její volba, jen její volba, "- je to lehčí než ledajaké jiné vysvětlení."
"Nevadí mi to," zašeptala. Její srdce se stále nedalo dohromady.
"A co se týká zbývajících otázek ..." nedokázal jsem zakrýt úsměv. "No, sám si poslechnu odpověď."
Ať to Bella zváží. Zachytil jsem smích, když její tvář protrhnul šok.
Otočil jsem se ještě dříve, než se mohla zeptat na více. Už jsem se tak musel smířit s tím, že jsem jí nemohl dát to, co chtěla. A nakonec, chtěl jsem slyšet její myšlenky, ne moje.
"Uvidíme se na obědě," poznamenal jsem přes rameno jako záminku pro to, abych se ujistil, že se stále na mě zhrozeně dívá, přičemž ústa měla dokořán otevřené. Znovu jsem se otočil a zasmál se.
Když jsem odcházel, jen matně jsem si uvědomoval ty šokované a spekulativní myšlenky, co svištili kolem mne - oči jim poskakovali z Belliny tváře na mou vzdalující se postavu. Nevšímal jsem si jich. Nedokázal jsem se soustředit. Už bylo dost obtížné udržet se na přijatelné rychlosti chůze, kdy jsem kráčel křížem přes mokrý trávník na mou další hodinu. Chtěl jsem běžet - skutečně utíkat, tak rychle, abych zmizel, tak rychle, abych mohl cítit, jak se vznáším. Jedna moje část se již tak vznášela.
Když jsem vešel do třídy, oblékl jsem si bundu a nechal jsem, aby mě obklopila její vůně. Teď moje hrdlo bude pravděpodobně hořet - musím se znecitlivět - a pak bude snadnější ignorovat to tehdy, když s ní budu na obědě ...
Bylo jen dobré, že ani jeden z učitelů se neobtěžovat vyvolat mě, protože dnešek by byl pravděpodobně den, kdy by mě nachytali nepřipraveného, zcela neschopného odpovědět. Moje mysl se zdržovala na tolika různých místech; jen moje tělo zůstalo ve třídě.
Samozřejmě, pozoroval jsem Bellu. Stávalo se to již přirozeným - něčím takovým automatickým, jako bylo dýchání. Slyšel jsem její rozhovor s Mikem Newtonem, který měl řádně narušené sebevědomí. Rychle se vrhla na rozhovor s Jessicou a já jsem se usmál tak široce, že Rob Sawyer, který seděl po mé pravici, se trhnul a mírně se odtáhnul.
UCH. Strašidelné.
No, až tak velmi jsem asi nezměkl.
Také jsem sledoval Jessicu a její otázky, které se čím dále, tím více stupňovaly. Nemohl jsem se dočkat čtvrté hodiny, po Belliných odpovědích jsem toužil desetkrát víc než ta lidská dívka, které šlo jen o čerstvé klepy.
A poslouchal jsem i Angelu Weberovou.
Na vděčnost, kterou jsem k ní cítil, jsem nezapomněl - nejen proto, že o Belle přemýšlela jen v dobrém, ale i za její pomoc minulou noc. Celé ráno jsem hledal něco, co by si přála. Předpokládal jsem, že to bude snadné; tak jako každý člověk, musí zde být něco, holčičí hloupost, o kterou by se zajímala. Možná i několik. Něco bych jí anonymně doručil a byly by jsme vyrovnaní.
Jenže z její strany to bylo s myšlenkami podobně jako s Belou. Na teenagera byla jaksi zvláštně spokojená. Šťastná, řekl bych. Možná to byl důvod, proč byla tak nezvykle dobrá - byla pravděpodobně jednou z těch lidí, co měli to co chtěli a byli s tím spokojeni. Jako já nevnímá učitele nebo poznámky, myslela na své dva bratry - dvojčata - které tento týden brala na pláž - předpokládala, že budou velmi nadšení, téměř jako by byla jejich matka. Dost často se o ně musela starat, no nevadilo jí to. Bylo to velmi roztomilé.
To mi ale nijak nepomohlo.
Muselo tu být něco, co chtěla. Budu muset jednoduše pokračovat v hledání. Ale později. Nyní nadešla chvíle, kdy má Bella trigonometrii s Jessicou.
Když jsem šel na hodinu angličtiny, nevnímal jsem ani, kam vlastně jdu. Jessica už seděla na svém místě a oběma nohama netrpělivě kopala po podlaze, když čekala, kdy se objeví Bella.
A já jsem udělal přesný opak, když jsem si obsadil místo ve třídě, zůstal jsem úplně nehybný. Musel jsem si stále připomínat, že občas se mám i pohnout. Abych si udržel svou roli. Bylo to poměrně obtížné, protože jsem se plně soustředil na Jessicu. Doufal jsem, že skutečně bude dávat pozor a bude se snažit přečíst pro mě něco z Bellina obličeje.
Jessicino kopání se zvýšilo, když do třídy vstoupila Bella.
Vypadá ... mrzutě. Proč? Možná že to s Edwardem Cullenem byl jen planý poplach. To by mě řádně zklamalo. Ale vlastně ... pak je stále volný ... Pokud se nyní zajímá o randění, ráda bych mu s tím pomohla ...
Bellina tvář nevypadala ne mrzutě, ale neochotně. Znepokojeně, protože věděla, že všechno budu slyšet. Usmál jsem se.
"Vše mi řekni!" Usilovala Jessica, když si Bella vysvlékala bundu a pověsila ji přes opěradlo židle. Pohybovala se tak, že z ní sálala neochota.
Ach, je taková pomalá. Je čas dostat se k věci!
"Co by si chtěla vědět?" začala Bella, když si sedla.
"Co se dělo minulý večer?"
"Objednal mi večeři a pak mě odvezl domů."
A dál? Ale no tak, musí tu být něco víc než jen to! I tak lže, vím to. Ale já to z ní vytáhnu.
"Jak jsi se dostala domů tak rychle?"
Viděl jsem, jak Bella nad Jessiciným podezřením zakoulela očima.
"Jezdí jako blázen. Bylo to strašné."
Jemně se usmála a já jsem vybuchl smíchy a přerušil tím výklad pana Masona. Snažil jsem se to zamaskovat kašlem, no nikoho jsem tím neoklamal. Pan Mason se na mě podrážděně zadíval, no neobtěžoval jsem se přečíst mu myšlenky, které se skrývali za tímto pohledem. Poslouchal jsem Jessicu.
Hm. Zdá se, že říká pravdu. Proč chce, abych to z ní tahala jako z chlupatý deky? Já bych to vykřikovala tak, že by mi plíce nestačili.
"Bylo to něco jako rande? Dohodli jste se, že se tam potkáte?"
Jessica sledovala, jak se na Bellině tváři zablesklo překvapení, a byla velmi zklamaná, že z toho vyznívala upřímnost.
"Ne, byla jsem velmi překvapena, že ho tam vidím," řekla jí Bella.
Co se to děje?? "Ale vyzdvedl tě dnes ráno, aby tě odveze do školy?" Musí být za tím něco víc.
"Ano, to bylo také překvapení. Všiml si, že nemám bundu."
To není tedy nic extra, pomyslela si Jessica zklamaně.
Už jsem byl unavený z toho, kam vedly její otázky, chtěl jsem slyšet něco, co jsem ještě nevěděl. Nadějně jsem poslouchal, že bude tak nespokojená s jejími odpověďmi, že přeskočí rovnou na otázku, na kterou jsem čekal.
"Půjdete znova někam?" Ptala se.
"Nabídl se, že mě v sobotu zaveze do Seattlu, protože je přesvědčen, že moje auto to nezvládne - to se počítá?"
Hm .. jistě se o ni zajímá ... jako kdyby ji ochraňoval. Z jeho strany tady určitě něco je, a co z její. Jak je TO možné? Bella musí být bláznivá.
"Jo," odpověděla Jessica na Bellinu otázku.
"Tak dobře," zakončila Bella. "Ano."
"Fíha ... Edward Cullen." To je důležitější, jestli se jí líbí, nebo ne.
"Já vím," vzdychla si Bella.
Tón jejího hlasu Jessicu povzbudil. No konečně - zdá se, jako by si to uvědomovala! Musí vědět ...
"Počkat!" Řekla Jessica, náhle si odpovídajíc na jednu z otázek, na které byla nejvíce zvědavá. "Políbil tě?" Prosím, řekni že ano a pak mi dopodrobna popíš každou sekundu!
"Ne," zamumlala Bella a sklesle se podívala na své ruce. "Takto to není."
K čertu. Doufala jsem, že ... Ha. Vypadá, že ona také.
Zamračil jsem se. Bellu něco znepokojilo, no nemohla to být ta věc, na kterou myslela Jessica. To by nemohla chtít, když věděla to, co věděla. Nechtěla by být tak blízko k mých zubů. Věděla, že jsou ostré jako tesáky.
Otřásl jsem se.
Myslíš, že v sobotu ...?" přiměla ji Jessica.
Bella vypadala ještě hůř, když řekla, "O tom vážně pochybuji."
Ano, ano, doufá v to ... Chudák holka.
Jen proto, že jsem to všechno sledoval přes Jessicino vnímání se zdálo, že má pravdu?
Na vteřinu mě přerušila myšlenka, sice dost nerealistická, na to, jaké by to bylo políbit ji. Moje rty na její, ledové a mramorové na teplých, poddajný a hedvábných ...
A pak by umřela.
Probral jsem se a třepáním hlavou a znovu jsem se soustředil.
"O čem jste mluvili?" Povídala si s ním vůbec, nebo to šlo tak, jako teď se mnou?
Smutně jsem se usmál. Jessica nebyla velmi daleko.
"Já ani nevím, Jess. O hodně věcech. Například trochu o psaní esejí na angličtinu."
Velmi málo. Široce jsem se usmál.
Ale, NO TAK. "Prosím, Bello! Alespoň něco."
Bella chvíli přemýšlela.
"Tak dobře, mám něco. Měla jsi vidět, jak s ním servírka flirtovala - místy až příliš. Ale ani si ji nevšímal."
Dost divné, podělit se s ní právě s tímto. Překvapilo mě, že si toho Bella vůbec všimla. Nepřipadala mi to důležitá.
Zajímavé ... "To je dobré znamení. Byla pěkná?"
Hm. Jessica za tím viděla více, než já. To musí být něco, co vědí jen ženy.
"Velmi," řekla jí Bella. "A bylo jí tak devatenáct nebo dvacet."
Jessica si na chvíli vzpomněla na pondělní večer, kdy měla rande s Mikem, který byl k servírce, kterou ona nepovažovala za velmi pěknou, příliš přátelský. Odstrčila tuto myšlenku bokem, dusíc hněv, co v ní vyvolávala a vrátila se zpět k Belle, prahnouc po detailech.
"Ještě lepší. Fakt se mu musíš líbit."
"Myslím, že ano," řekla Bella pomalu a já jsem strnul téměř na kraji židle. "No je to těžko říci. Hovoří velmi nejasně."
Pravděpodobně jsem nebyl až takový průhledný, než jsem si myslel, že jsem. No tak ... při tom, jaká je vnímavá ... Jak to, že si nevšimne, že jsem do blázen? Prozkoumal jsem náš rozhovor, dost překvapen, že jsem ta slova neřekl nahlas. Měl jsem pocit, že to poznání se skrývalo za každým slovem, které jsme si dosud řekli.
Wow. Jak dokážeš sedět naproti někomu, kdo vypadá jako manekýn a mluvit s ním? "Nechápu, odkud bereš tu odvahu být s ním o samotě," řekla Jessica.
Bellinou tváří proletělo zděšení. "Proč?"
Zvláštní reakce. Co si myslí, že jsem měla na mysli? "Je takový ..." Jaké je to správné slovo? "Odstrašující. Nevěděla bych, co mu říct." Dnes ráno jsem k němu nedokázala ani jen proluvit, přičemž vše, co mi řekl, bylo 'dobré ráno'. Musela jsem vypadat jako úplný idiot.
Bella se usmála. "Když jsem s ním, mám problém udržet nit myšlenek."
Pravděpodobně chtěla, aby se Jessica cítila lépe. Když byla se mnou, byla až nepřirozeně klidná.
"Ach, to jo," povzdechla si Jessica. "Je neskutečně úžasný."
Bellin výraz na tváři náhle ochladl. V očích jí zajiskřilo to, co vždy, když ucítila ve vzduchu křivdu. Jessica si toho nevšimne.
"Na něm je něco víc, než jen to," obořila se na ni Bella.
Oooo. Tak jsme se konečně někam dostali. "Vážně? A co jako?"
Bella si na chvilku kousala ret. "Nemůžu to tak dobře popsat," řekla nakonec. "Ale za tou tváří se skrývá něco ještě neuvěřitelnějšího." Zabránila svému pohledu otočit na Jessicu a zadívala se do dálky. Cítil jsem se podobně jako tehdy, když si o mně Carlisle nebo Esmé mysleli více, než bych si zasloužil. Podobně, no tento pocit byl intenzivnější, více pohlcující.
To povídej víš komu - nic není lepší, než ta tvář! No, pokud nebereme v úvahu jeho tělo ... Ach ... "Je toto možné?" zachichotala se Jessica.
Bella se neotočila. Pokračovala s pohledem kamsi do neznáma, ignorujíc Jessicu.
Normální člověk by se radoval. Možná, když se budu ptát jen na jednoduché otázky ... Haha. Jako kdybych se vyptávala školníka. "Takže ho máš ráda, co?"
Znovu jsem stuhnul.
Bella se na Jessicu nepodívala. "Ano."
"Myslela jsem, jestli ho máš opravdu ráda."
"Ano."
Aha, jak se červená!
Viděl jsem to.
"Jak moc ho máš ráda?" nepřestala Jessica.
Třída, v níž jsem měl angličtinu by mohla i vybuchnout a já bych si toho ani nevšiml.
Bellina tvář nyní zářila rudě - téměř jsem to teplo cítil.
"Hrozně moc," zašeptala. "Více, než má rád on mě. No nevím, co s tím."
Bingo! Co se to pan Varner právě zeptal? "Ehm .. které číslo, pane Varnere?"
Bylo velmi dobré, že Jessica už Bellu nevyzpovídala. Potřeboval jsem pauzu.
Na co proboha myslela tahle dívka právě teď? Více, než má rád on mě? A jak na to přišla? No nevím, co s tím? Co to znamenalo? Nenacházel jsem žádné rozumné vysvětlení. Nedávalo mi to absolutně žádný smysl.
Zdá se, že si už ničím nemohu být jist. Tak samozřejmé věci, které dávali perfektní smysl, se jaksi v její hlavě překroutili a otočili o sto osmdesát stupňů. Více, než má rád on mě? Možná bych ten úsudek dosud neměl zcela vyloučit.
Podíval jsem se na hodinky, zatínajíc zuby. Jak se může pár minut zdát tak příšerně nekonečných? A kde zmizel můj dosavadní pohled na ně?
Zatínal jsem čelist během celé hodiny trigonometrie pana Varnera. Slyšel jsem z ní více, než z přednášky na té mé. Bella a Jessica si již více nepovídaly, no Jessica se na ni párkrát podívala, a jednou se Bellina tvář znovu zbarvila do červena bez zjevné příčiny.
Oběd byl ještě v nedohlednu.
Nebyl jsem si jistý, zda z ní Jessica vytáhne nějaké odpovědi, na které jsem čekal, kdy hodina skončí, no Bella byla rychlejší než ona.
Jakmile zazvonilo, otočila se k ní.
"Na angličtině se mě Mike ptal, zda si říkala něco o pondělní večeři," řekla a koutky úst se jí mírně zvedly. Pochopil jsem to - útok byla nejlepší obrana.
Mike se na mě ptal? Radost udělala s její myslí cosi zvláštního, jaksi ji změkčila, už v ní nebyl ten její známý posměšný podtón. "Nežertuj! Co si řekla?"

10. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:14 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

10. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

"Ne." Urážlivě našpulila rty.
"Myslím to vážně." Tak strašně jsem bojoval sám se sebou - napůl zoufalý, aby to přijala a druhou půlku jsem se zoufale chtěl zdržet varování, aby utíkala - že ty slova mi skrz zuby vyšli jako zavrčení.
"I já," trvala na svém. "Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co si. Je příliš pozdě. "
Příliš pozdě? Na jednu nekonečnou sekundu byl svět bezútěšně černobílý, jak jsem v paměti pozoroval stíny plazící se přes sluncem zalitý trávník k Belliné spící podobě. Nepřekonatelné, nezastavitelné. Z pokožky jí ukradli barvu a ponořili ji do temnoty.
Příliš pozdě? V hlavě mi vířila Alicina vize, Belliny krvavé oči na mne lhostejné hleděli. Bezvýrazné - ale nebylo možné, aby mě v budoucnu nenáviděla. Za to, že jsem jí všechno ukradl. Ukradl její život a duši.
Nemohlo být příliš pozdě.
"To nikdy neříkej," zasyčel jsem.
Zadívala se ven z okna a zase si kousala ret. Ruce měla v klíně sevřené do pěstí. Dech se jí zastavil a zlomil.




"Na co myslíš?" Musel jsem to vědět.
Zavrtěla hlavou, aniž by se na mě podívala. Na líci se něco křišťálového zalesklo ..
Slzy. "Ty pláčeš?" Já jsem ji rozplakal. Až tak jsem jí ublížil.
Hřbetem ruky si ty slzy setřela.
"Ne," klamala a hlas se jí lámal.
Z popudu nějakého dlouho pochovaného instinkty jsem k ní natáhnul ruku - v té sekundě jsem se cítil lidštějším než kdykoliv předtím. A pak jsem si vzpomněl, že člověk ... nejsem. A tak jsem ruku spustil.
"Promiň," řekl jsem se zaťatou čelistí. Jak jsem se jí kdy mohl dostatečně omluvit? Za všechny ty sprosté chyby, které jsem udělal. Za svou nekonečnou sobeckost. Za to, že měla takové neštěstí, že ve mně jako první probudila tragickou lásku. Za ty věci, které se skrývali za mou sebekontrolu - že jsem byl v první řadě netvor vybraný osudem, abych ukončil její život.
Zhluboka jsem se nadechnout - ignoroval jsem svou žalostnou reakci na tu vůni v autě - a snažil jsem se sebrat.
Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí pro mě, moje zvědavost ohledně tohoto děvčete byla neukojitelná. Vždy jsem měl nějakou otázku.
"Řekni mi něco," promluvil jsem.
"Ano?" Zeptala se chraplavě, v hlase měla stále slzy. "Na co si myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Nerozuměl jsem tvému výrazu - nevypadala si ani tak vystrašeně, spíše jakoby si se na něco velmi silně soustředila. "Připomněl jsem si její tvář - přiměl sám sebe zapomenout, přes koho oči jsem se to díval - ten odhodlaný výraz na ní.
"Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka," řekla vyváženějšímu hlasem. "Vždyť víš, sebeobrana. Chystala jsem se mu zarazit nos do mozku. "Vyvážený hlas jí nevydržel až do konce jejího vysvětlení. Její tón se měnil, dokud nepřekypoval nenávistí. Toto nebylo přehánění a tentokrát její zuřivost nebyla pro smích. Viděl jsem její křehkou postavu - jen sklo přikrytou hedvábím - zastíněnou těmi pevnými, velkopěstnými, lidskými monstry, kteří by ji zranili. V zadní části hlavy mi vrčela zlost.
"Ty si s nimi chystala bojovat?" Chtělo se mi vrčet. Její instinkty byly smrtelné - pro ni samu. "Nenapadlo tě utíkat?"
"Když běžím, hodně padám," řekla nesměle.
"A co třeba křičet o pomoc?"
"K tomu jsem se nedostávala."
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se jí podařilo zůstat naživu předtím, než přišla do Forks?
"Měla jsi pravdu," řekl jsem jí s trpkým pohoršením v hlase. "Rozhodně si zahrávám s osudem, když se tě pokouším udržet při životě."
Povzdechla si a letmo vykoukla z okna. Potom se obrátila zpět ke mně.
"Uvidím tě zítra?" Dožadovala se náhle.
Když už jsem na cestě do pekla - tak si tu cestu alespoň užiju.
"Ano - taky musím odevzdat tu esej." Usmál jsem se na ni a připadalo mi to správné. "Podržím ti místo na obědě."
Srdce se jí rozbušilo; to moje mrtvé mi připadalo teplejší.
Zastavil jsem před domem jejího otce. Ani se nepohla, aby mě opustila.
"Přísaháš, že tam zítra budeš?" Ujišťovala se.
"Přísahám."
Jak by dělání špatných věci mohlo přinášet tolik štěstí? Určitě v tom byl nějaký háček.
Spokojeně přikývla a začala si svlékat moje sako.
"Můžeš si ho nechat," ujistil jsem ji rychle. Přesněji řečeno - chtěl jsem od ní odejít tak, že měla něco ze mne. Nějakou památku, jako to víčko od lahve, které jsem měl v kapse ... "Nemáš bundu na zítra."
Vracela mi ho a smutně se usmívala. "Nechce se mi, vysvětlovat to Charliemu."
Myslel jsem si to. Usmál jsem se na ni. "Aha, jasně."
Položila ruku na kliku a pak se zastavila. Nechtěla odejít přesně tak, jak jsem ji já nechtěl pustit.
Mít ji nechráněnou, i když jen na pár minut ...
Petr a Charlotte nyní byly bezpochyby na cestě, daleko za Seattlem. Ale vždy se našel někdo další. Tento svět nebyl bezpečný pro žádného člověka a pro ni zvlášť.
"Bello?" Ptal jsem se, překvapen jak to bylo příjemné - jednoduše vyslovit její jméno.
"Ano?"
"Slíbíš mi něco?"
"Ano," souhlasila okamžitě a potom se její oči zúžily, jakoby přemýšlela nad důvodem protestovat.
"Nechoď sama do lesa," varoval jsem ji a přemýšlel jsem, zda můj požadavek spustí ty námitky v jejích očích.
Překvapeny zamrkala. "Proč?"
Zamračil jsem se do té nedůvěryhodné tmy. Nedostatek světla pro moje oči problém nebyl, ale nebude překážkou ani pro jiného lovce. Pouze lidé v něm byli slepí.
"Nejsem to vždy já, kdo je tam venku nejnebezpečnější," odpověděl jsem jí. "Více ti k tomu nepovím."
Zachvěla se, ale rychle se posbírala a dokonce se usmívala, když mi říkala, "Cokoli řekneš."
Její dech se dotknul mé tváře, takový sladký a vonný.
Já jsem tu takto mohl zůstat i celou noc, ale ona potřebovala svůj spánek. Ty dvě touhy ve mně sváděli vyrovnaný boj: touha po ní versus touha, aby byla v bezpečí.
Nad tou nemožností jsem si povzdechl. "Uvidíme se zítra," řekl jsem jí, vědíc, že já ji uvidím mnohem dříve. Přesto, ona až do zítra neuvidí mě.
"Tak tedy zítra," souhlasila, když otevírala dveře.
Opět trápení - sledovat ji odcházet.
Naklonil jsem se k ní, chtěl jsem ji tam udržet. "Bello?"
Otočila se a pak se usadila - překvapená, že naše obličeje jsou tak blízko.
I mě ta blízkost přemohla. Valily se z ní vlny tepla a hladili mi tvář. Jediné, co jsem vnímal, byla hedvábnost její pokožky ...
"Sladké sny," zašeptal jsem a odklon jsem se dříve, než mě ta potřeba v mém těle - známá žízeň nebo ten zcela nový a velmi zvláštní hlad, který jsem najednou cítil - mohla přinutit udělat něco, čím bych ji zranil.
Ještě chvíli zůstala nehybně sedět s rozšířenýma a ohromenýma očima. Okouzlená - hádal jsem.
Tak jako já.
Vzchopila se - i když výraz měla stále trochu omámený - a napůl z toho auta vypadla, popírala se o vlastní nohy a musela se chytit jeho konstrukce, aby se narovnala.
Zachichotal jsem se - doufal jsem, že příliš tiše na to, aby to slyšela.
Sledoval jsem, jak klopýtá cestou ke kaluži světla, která obklopovala vchodové dveře. Prozatím v bezpečí. A já se hned vrátím, abych se ujistil.
Cítil jsem, jak mě její oči doprovázejí, když jsem řídil dolů tmavou ulicí. Úplně jiný pocit než ten, na který jsem byl zvyklý. Obvykle jsem prostě mohl sledovat sám sebe přes oči někoho jiného, komu jsem se nabourat do mysli. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující - toto nedefinované vnímání pozorujících očí. Věděl jsem, že to je jen kvůli tomu, že jsou to její oči.
Jak jsem tak bezcílně jezdil nocí, v hlavě mi vířili miliony myšlenek.
Dlouho jsem jen tak kroužil ulicemi, nikam jsem nešel a myslel jsem na Bellu a tu neuvěřitelnou úlevu, že zná pravdu. Už se více nebudu muset bát, že přijde na to, co jsem. Věděla to. Nezáleželo jí na tom. I když to pro ni byla zjevně špatná věc, pro mě to bylo úžasně osvobozující.
Více než na to, jsem myslel na Bellu a opětovanou lásku. Nemohla mě milovat tak, jako já ji - tak silná, vše-pohlcující, drtivá láska by pravděpodobně rozlámala její křehké tělo. Ale cítila to dost silně. Dost na to, aby potlačila ten instinktivní strach. Dost na to, aby se mnou chtěl být. A být s ní bylo pro mne největším potěšením, jaké jsem kdy zažil.
Na chvilku - když jsem byl sám a pro změnu jsem nikomu jinému neubližoval - jsem si dovolil cítit to štěstí, aniž jsem se zabýval tou tragédií. Jen být šťastný, že jí na mně záleží. Jen jásat nad vítězstvím z výhry její náklonnosti. Jen si představovat den za dnem, jak sedím blízko ní, slyším její hlas a dostávám její úsměvy.
V hlavě jsem si stále dokola opakoval ten její úsměv, pozorujíc jak se její plné rty v koutkách zvedají, náznak jamky na její ostrého bradě, způsob jak se jí oteplili a roztavili oči ... Její prsty mi dnes na mé ruce připadali tak teplé a jemné. Představil jsem si, jaké by to bylo - dotknout se té citlivé pokožky, která pokrývá lícní kosti - Hebká, jemná ... tak křehká. Sklo přikryté hedvábím ... strašidelně rozbitná.
Neuvědomoval jsem si, kam mi myšlenky směřují, dokud nebylo pozdě. Když jsem poukázal na tu zničující zranitelnost, moje fantazie mi narušily nové obrázky jejího obličeje.
Ztracená ve stínu, bílá od strachu - její čelist přece pevná a rozhodnuta, oči divoké, plné soustředění, její štíhlé tělo připraveno udeřit ty mohutné postavy, které se kolem ní shromáždili, noční můry v temnotě ...
"Á," Zavrčel jsem, když ty slabé prvky nenávisti, na které jsem při tom úplně zapomněl znovu propukla do zuřivého pekla.
Byl jsem sám. Věřil jsem, že Bella byla bezpečně doma; v tom okamžiku jsem byl strašně rád, že Charlie Swan - místní šéf prosazování práva, trénovaný a ozbrojený - byl její otec. To by mělo něco znamenat, zaručovat její útočiště.
Ona byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho pomstít tu potupu ...
Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohl jsem dovolit, aby jí záleželo na vrahovi.
Ale ... co ti ostatní?
Ano, Bella byla v pořádku. Angela s Jessiku byly také bezpečně v postelích.
Přesto to monstrum bylo někde v ulicích Port Angeles. Lidský netvor - byl tedy lidský problém? Spáchat tu vraždu, po níž jsem tak strašně toužil, bylo špatné. Věděl jsem to. Ale nechat ho napadnout někoho dalšího také nemohla být správná věc.
Ta blonďatá hosteska z restaurace. Ta servírka, na kterou jsem se vlastně ani nepodíval. Obě mě triviálně štvali, ale to neznamenalo, že si zaslouží být v ohrožení.
Každá z nich mohla být pro někoho Bella.
To poznání rozhodlo.
Obrátil jsem auto na sever a zrychlil jsem, když už jsem měl cíl. Kdykoliv jsem měl nějaký problém, který jsem nedokázal vyřešit - něco konkrétní, jako nyní - věděl jsem, kde najdu pomoc.
Alice seděla na verandě, čekala na mě. Zastavil jsem rovnou před domem, namísto zacházení až do garáže.
"Carlisle je ve své pracovně," řekla mi ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.
"Děkuji," řekl jsem a cestou jsem jí rozcuchal vlasy.
Díky, že si mi zvedl mobil, pomyslela si sarkasticky.
"Och," u dveří jsem se zastavil, vytáhl jsem mobil a otevřel jsem ho. "Promiň. Ani jsem nezkontroloval, kdo to byl. Byl jsem ... zaneprázdněn. "
"Jo, já vím. I ty mi promiň. Když jsem spatřila, co se stane, ty už jsi byl na cestě. "
"Bylo to o chlup," zamumlal jsem.
Mrzí mě to, zopakovala a styděla se za sebe.
Bylo snadné být velkorysý, když jsem věděl, že Bella je v pořádku. "Nemusí. Vím, že nemůžeš zachytit vše. Nikdo od tebe neočekává, že budeš vševědoucí, Alice. "
"Díky."
"Dnes jsem tě téměř pozval na večeři - postřehla si to, než jsem změnil názor?"
Ušklíbnula se. "Ne, tak to mi ušlo. Kdybych to věděla. Přišla bych. "
"Na co si se soustředila, že si toho tolik zmeškala?"
Jasper přemýšlí o našem výročí. Zasmála se. Snaží se nerozhodnout, jaký dárek mi koupí, ale myslím si, že mám celkem dobrou stopu ...
"Ty drzoune."
"Jo."
Našpulila rty a zadívala se na mě, na tváři měla náznak provinilého výrazu. Příště budu dávat lepší pozor. Chystáš se jim říct, že to ví?
Povzdechl jsem si. "Ano. Později. "
Já nic nepovím. Udělej mi laskavost - Rosalii to řekni nějak tak, abych při tom nebyla, ok?
Strnul jsem. "Jasné."
Bella to vzala dost dobře.
"Až příliš dobře."
Alice se na mě ušklíbla. Nepodceňuj ji.
Zkusil jsem zablokovat ten obrázek, který jsem nechtěl vidět - Bella s Alicí jako nejlepší přítelkyně.
Ztěžka jsem si vzdychl, teď už netrpělivý. Chtěl jsem dokončit další část večera: mít ho za sebou. Ale trochu jsem se bál odjet z Forks ...
"Alice ..." začal jsem. Viděla, na co se hodlám zeptat.
Dnes v noci bude v pohodě. Už to lépe sleduji. Ona tak nějak potřebuje dvaceti čtyř hodinový dozor, ne?
"Přinejmenším."
"V každém případě s ní brzy budeš."
Zhluboka jsem se nadechl. Ty slova mi připadaly nádherné.
"Běž - skoncuj s tím, ať můžeš být tam, kde chceš," řekla mi.
Přikývnul jsem v nepřiměřenému spěchu do Carlislivy pracovny.
Čekal mě s očima upřeným na dveře, namísto tlusté knihy na stole.
"Slyšel jsem, jak ti Alice říká, kde mě najdeš," promluvil a usmál se.
Byla úleva být s ním, vidět to pochopení a inteligenci v jeho hlubokých očích.
"Potřebuji pomoc."
"Cokoli, Edwarde," přislíbil.
"Říkala ti Alice, co se dnes stalo Belle?"
Téměř stalo, opravil mě.
"Ano, téměř. Mám dilema, Carlisle. Víš, já ho chci ... velmi ... zabít. "Slova ze mne začali vysvětlovat rychle a vášnivě. "Stršně. Ale uvědomuji si, že by to bylo zlé, protože by to byla pomsta, ne spravedlnost. Čistá zlost, ne nestrannost. Ale i tak, nemůže být správné nechat sériového násilníka a vraha potulovat se po Port Angeles! Neznám tamějších lidí, ale nemohu dovolit, aby někdo jiný nahradil Bellu jako jeho oběť. Ty ostatní ženy - někdo k nim může cítit to co já k Belle. Může trpět, jako bych trpěl já, kdyby jí někdo ublížil. Není správné -"
Proud mých slov zastavil jeho široký, nečekaný úsměv.
Má na tebe dobrý vliv, co? Tolik soucitu, tolik sebekontroly. Jsem ohromen.
"Nepřišel jsem si po komplimenty, Carlisle."
"Samozřejmě, že ne. Ale nedokážu si ovládat myšlenky, ne? "Znovu se usmál. "Postarám se o to. Můžeš být klidný. Už se nikomu namísto Belly nic nestane. "
Viděl jsem mu v hlavě ten plán. Nebylo to úplně to, co jsem chtěl - neuspokojovalo to moje brutálně choutky - ale chápal jsem, že je to správná věc.
"Ukážu ti, kde ho najdeš," řekl jsem.
"Pojďme."
Cestou popadl svou černou tašku. Já bych upřednostnil agresivnější formu sedativ - něco jako prasklou lebku - ale nechám ho udělat si to po svém.
Vzali jsme si moje auto. Alice byla ještě na schodech. Ušklíbla se a při odchodu nám zakývala. Viděl jsem, že to zkontrolovala: nebudeme mít žádné potíže.
Ten výlet byl po tmavé, prázdné silnici velmi krátký. Přední světla jsem nechal vypnuté, abychom neupoutali pozornost. Usmál jsem se při pomyšlení na to, jak by Bella reagovala na takovou rychlost. Už jsem i tak jezdil pomaleji než obvykle - pro prodloužení mého času s ní - když proti tomu začala namítat.
I Carlisle na ni myslel.
Netušil jsem, že pro něj bude taková vhodná. To je nečekané. Pravděpodobně to takto mělo být. Možná to má nějaký vyšší smysl. Ale ...
Představil si Bellu se sněhobílou, chladnou kůží a krvavýma červenýma očima a pak ten obrázek rychle pustil z hlavy.
Ano. Ale. Rozhodně. Protože, jakoby v zničení něčeho tak čistého a rozkošného mohlo být něco dobrého?
Zlostně jsem hleděl do tmy a veškerá radost z večera ze mne při jeho myšlenkách vyprchala.
Edward si zaslouží štěstí. Osud mu ho dluží. Prudkost Carlisleových myšlenek mě překvapila. Musí být nějaký způsob.
Kéž bych tomu mohl věřit - oběma věcem. Ale pro to, co se dělo Belle nebyl žádný vyšší záměr. Jen nějaká zkažená harpie, odporný krutý osud, který není schopna, kdyby měla život, jaký si zasloužila.
V Port Angeles jsem se neodkládalo. Odebral jsem Carlislea k pelechu, kde ten tvor jménem Lonnie zapíjel s kamarády své zklamání - z dvěma z nich si to už rozdal. Carlisle viděl, jak je to pro mě těžké, být tak blízko - protože jsem slyšel myšlenky té příšery a viděl jsem jeho vzpomínky, vzpomínky na Bellu smíšeny s těmi na méně šťastné dívky, které už nikdo nemohl zachránit.
Dech se mi zrychlil. Sevřel jsem volant.
Jdi Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se, aby byly ty ostatní v bezpečí. Ty se vrať k Belle.
Bylo to to nejlepší, co mohl říci. Její jméno bylo to jediné, co mě v té chvíli dokázalo rozptýlit.
Nechal jsem ho v autě a přes spící les jsem vyběhl rovnou do Forks. Bylo to kratší než ta první cesta v rychlém autě. Jen o pár minut později jsem již lezl po stěně jejího domu a vklouzne k ní oknem.
Potichu jsem oddechl. Vše bylo přesně tak, jak mělo být. Bella byla bezpečně ve své posteli, snila s vlasy rozcuchanými na polštáři jako mořské řasy.
Ale, na rozdíl od většiny nocí, byla schoulená do malého klubka s přikrývkami pevně ovinutými kolem ramen. Hádal jsem, že jí je zima. Než jsem si stihl sednout na své obvyklé místo, zachvěla se a rty se jí třásly.
Chvilku jsem přemýšlel a pak jsem vyšel na chodbu, poprvé prozkoumávajíc další část jejího domu.
Charlieho chrápání bylo hlasité a vyrovnané. Téměř jsem zachytil podstatu jeho snu. Něco s proudem vody a trpělivým očekáváním ... možná rybaření?
Tam, na vrchu schodů, byla slibně vyhlížející skříň. Nadějně jsem ji otevřel a našel jsem, co jsem hledal. Z malé hromádky ložního prádla jsem vybral nejtlustější deku a vzal jsem ji s sebou do jejího pokoje. Vrátím ji dříve, než se zbudí a nikdo se o tom nedozví.
Zatajil jsem dech a opatrně jsem ji tou dekou přikryl; na tu přidanou váhu nereagovala. Vrátil jsem se do houpacího křesla.
Zatímco jsem nervózně čekal, až se zahřeje, myslel jsem na Carlislea - uvažoval jsem, kde se právě nachází. Věděl jsem, že plán mu vyjde hladce - Alice to viděla.
Při myšlení na svého otce jsem si povzdychl - Carlisle má přeceňovat. Přál jsem si být takový, za jakého mě považoval. Tím, který si zaslouží štěstí, který by mohl doufat, že je hodný této dívky. Jaké by bylo všechno jiné, kdybych mohl být tímto Edwardem.
Jak jsem tak nad tím uvažoval, hlavu mi zaplnil zvláštní, nezvaný obrázek.
Na jeden moment tu čarodějnici-osud, kterou jsem si představoval - která se snažila Bellu zničit - nahradil ten nejbláznivější a nejbezstarostnější anděl. Strážný anděl - takovou nějakou představu o mně mohl mít Carlisle. S nevhodným úsměvem na rtech a očima barvy oblohy plnými šibalství ten anděl Bellu přeměnil do takové podoby, že jsem ji v žádném případě nemohl prohlédnout. Mocná vůně se domáhala mé pozornosti, tichá mysl rozpalovala mou zvědavost, skromná krása přitahovala moje oči, nesobecké duše si zasloužila mou úctu. Opomenout přirozený pud sebezáchovy - tak, aby snesla být v mé blízkosti - a nakonec přidal širokou stopu strašlivé smůly.
S bezstarostným smíchem mi ji ten nezodpovědný anděl vrhal rovnou do cesty a lehkovážně věřil v moje vadné morální zásady udržet ji naživu.
V této vizi jsem nebyl Belliným trestem; ona byla moje odměna.
Při té představě nerozmýšlejícího anděla jsem kroutil hlavou. Nebyl o nic lepší než ta harpie. Nemohl jsem si myslet nic dobrého o vyšší moci, která by se chovala tak hloupě a nebezpečně. Proti odpornému osudu jsem mohl alespoň bojovat.
A já jsem neměl žádného anděla. Ti byli rezervovaní pro ty dobré - pro lidi jako Bella. Tak kde se ten její flákač? Kdo na ni dává pozor?
Tiše jsem se zasmál, překvapen, když jsem si uvědomil, že tu práci právě plním já.
Upírský anděl - až tam to došlo.
Asi za půl hodiny se Bella uvolnila z toho pevného klubka. Dýchání se jí prohloubilo a začala si mrmlat. Spokojeně jsem se usmál. Byla to maličkost, ale díky tomu, že jsem tu byl, se jí alespoň spalo pohodlnější.
"Edward," zavzdychala a také se usmála.
Tragédii jsem na chvilku odsunul bokem a opět jsem si dovolil být šťastný.

10. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:13 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

10. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

3. března 2009 v 17:43 | Wikushka | Midnight sun
10. Teorie


"Můžu se tě zeptat ještě jednou?" Naléhala místo toho, aby odpověděla na mou žádost.
Byl jsem celý nesvůj - znepokojen, že přijde to nejhorší. A přesto mě strašně pokoušelo, tuto chvíli prodloužit. Mít Bellu u sobě - dobrovolně - jen o pár sekund déle. Nad tím dilematem jsem si povzdechy a řekl, "Jednu."
"No ...," chvíli váhala, jakoby se rozhodovala, kterou otázku má vyslovit. "Říkal si, že si věděl, že jsem nešla do knihkupectví a šla jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak si to zjistil. "
Hleděl jsem ven přes přední sklo. Další otázka, která u ní neodhalovala nic a u mě až příliš mnoho.
"Myslela jsem, že s vyhýbáním jsme skončili," řekla kritickým a zklamaným tónem.
Jaká ironie. Byla neoblomná dokonce i bez toho, aby se o to snažila.
No, chtěla, abych byl upřímný. A tento rozhovor i tak nesměřuje k ničemu dobrému.
"Tak dobře," řekl jsem. "Sledoval jsem tvou vůni."
Chtěl jsem se podívat na její tvář, ale bál jsem se, co tam uvidím. Místo toho jsem slyšel, jak se její dech zrychlil a pak se ustálil. Po chvíli opět promluvila a hlas měla pevnější, než jsem čekal.
"A ještě si mi neodpověděl na první otázku ..." řekla.
Kradmo jsem se na ni podíval. I ona zdržovala.




"Na kterou?"
"Jak to funguje - to čtení v mysli?" Zeptala se, zdůrazňujíc svou otázku z restaurace. "Můžeš číst mysl komukoli a kdekoli? Jak to děláš? Může i zbytek tvé rodiny ...?" zastavila se a zase se zčervenala.
"To je více než jedna," řekl jsem.
Jen se na mě dívala a čekala na své odpovědi.
A proč jí tonechci neříci? Již většinu i tak uhádla a bylo to lehčí téma než ta, co se nejasně rýsovala.
"Ne, to umím jen já. A nedokážu slyšet kohokoliv, kdekoliv. Musím být dost blízko. Čím lépe ... 'hlas' toho dotyčného znám, tím dále jej mohu slyšet. Ale i tak to není více než pár kilometrů. "Pokoušel jsem najít způsob, jak jí to vysvětlit tak, aby to pochopila. Nějakou analogii, s kterou se mohla ztotožnit. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde každý mluví najednou. Je to jen šum - bzukot hlasů v pozadí. Dokud se nesoustředíš na jeden z nich, potom jsou ty myšlenky zřetelné. Většinou to ale vypínám - může to dost rozptylovat. A pak je také lepší působit normálně, "udělal jsem grimasu," aby se mi nestalo, že náhodou odpovídám na něčí myšlenky a ne slova. "
"A čím to je, že mě neslyšíš?" Uvažovala.
Poskytl jsem jí další pravdu a další analogii.
"Nevím," přiznal jsem. "Jediná odpověď, která mě napadá je, že tvá mysl asi nefunguje stejně jako mysl všech ostatních. Jakoby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké. "
Uvědomil jsem si, že toto přirovnání se jí nebude líbit. Při očekávání její reakce jsem se usmál. Nezklamala.
"Moje mysl nefunguje správně?" Zeptala se, hlas její obavou zvyšoval. "Jsem divná?"
Ach, zase ta ironie.
"Já v duchu slyším hlasy a ty si děláš starosti, že si divná," zasmál jsem se. Chápala maličkosti, a přesto ty důležité věci měla obráceně. Vždy zlé instinkty ...
Bella si kousala ret a mezi očima měla hluboké vrásky.
"Neboj," ujistil jsem ji. "Je to pouze teorie ..." A bylo třeba rozebírat mnohem důležitější věci. Už jsem se přes ně chtěl co nejrychleji dostat. Každá další vteřina mi stále více připadala jako zapůjčený čas.
"Což nás přivádí zpět k tobě," řekl jsem, rozdělený napůl - jednak nedočkavě, ale na druhé straně i neochotně.
Povzdechla si a stále si okusovala ret - bál jsem se, že si ublíží. Dívala mi do očí, její tvář byla ustaraná.
"S vyhýbavostí jsme už skončili, ne?" Zeptal jsem se tiše.
Koukala dolů, bojovala s nějakým vnitřním dilematem. Najednou se usadila a oči se jí rozšířily. Poprvé po její tváří přeběhl strach.
"Panebože!" Vykřikla.
Zpanikařil jsem. Co viděla? Čím jsem ji vystrašil?
Potom zakřičela, "Zpomal!"
"Co se děje?" Nechápal jsem, odkud pramení ta její hrůza.
"Jedeš sto šedesát!" Ječela na mě. Letmo se podívala z okna a ucouvla před tmavými stromy, které jsme míjeli.
Taková maličkost - jen trochu rychlosti - způsobilo, že vystrašeně křičí?
Převrátil jsem oči. "Klídek, Bello."
"Snažíš se nás zabít?" Žádala vysokým a napjatým hlasem.
"Nenarazíme," slíbil jsem jí.
Prudce se nadechla a pak promluvila trochu mírnějším hlasem. "Proč tak pospícháš?"
"Vždycky jezdím takhle."
Setkal jsem se s jejím upřeným pohledem, pobaven jejími šokovanými slovy.
"Dívej se na cestu!" Vykřikla.
"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello. Dokonce jsem ani nikdy nedostal pokutu, "zakřenil jsem se na ni a poklepal si na čelo. Tím to bylo ještě komičtější - ta absurdita, že s ní dokážu žertoval také o něčem tak tajemném a divné. "Zabudovaný detektor radarů."
"Velmi vtipné," řekla sarkasticky, spíše vystrašeným než vzteklý hlasem. "Charlie je policajt, nezapomněl si? Byla jsem vychovaná k dodržování dopravních předpisů. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík kolem kmene nějakého stromu, ty pravděpodobně jen tak odkráčíš. "
"Pravděpodobně," zopakoval jsem a nevesele jsem se zasmál. Ano, při autonehodě bychom dopadli poněkud odlišné. Bylo správné, že se bála, nehledě na moje řidičské schopnosti ... "Ale ty ne."
S povzdechem jsem nechal to auto plazit se. "Spokojená?"
Sledovala tachometr. "Skoro."
Stále to pro ni bylo příliš rychle? "Nesnáším pomalou jízdu," zamrmlal jsem, ale nechal jsem tu ručičku ještě o jeden dílek klesnout.
"Toto je pomalé?" Ptala se.
"Dost bylo komentářů ohledně mého řízení," řekl jsem netrpělivě. Kolikrát se už vyhnula mé otázce? Třikrát? Čtyřikrát? Byly její dohady až tak hrozné? Musel jsem to vědět - okamžitě. "Stále čekám na tvou nejnovější teorii."
Znovu si kousala ret a měla rozrušený - téměř bolestný - výraz.
Ovládl jsem svou netrpělivost a zjemnil hlas. Nechtěl jsem, aby byla zoufalá.
"Nebudu se smát," slíbil jsem, přejíc si, aby jí ve vyprávění bránily jen rozpaky.
"Více se bojím toho, že se na mě budeš zlobit," zašeptala.
Nutil jsem svůj hlas, aby zůstal vyrovnaný. "Je to tak zlé?"
"Jo, dost."
Sklopila pohled, odmítala se mi dívat do očí. Vteřiny plynuly.
"Jen do toho," povzbuzoval jsem.
Její hlas byl tichý. "Nevím jak začít."
"Proč nezačneš od začátku?" Připomněl jsem její vlastní slova z večeře. "Říkala si, že si na to nepřišla sama."
"Ne," souhlasila a pak opět ztichla.
Přemýšlel jsem, co by ji asi tak mohlo inspirovat. "Co tě nastartovalo - kniha? Film? "
Měl jsem si prohlédnout její sbírky, když nebyla doma. Netušil jsem, zda na té své hromádce opotřebovaných paperbackách má i Brama Stockera nebo Anne Riceovou ...
"Ne," zopakovala. "Bylo to v sobotu, na pláži."
To jsem nečekal. Místní klebety o nás nikdy nezabloudili k ničemu příliš nezvyklému - nebo příliš přesnému. Propásl jsem nějakou novou hlášku? Bella vzhlédla od svých rukou a pozorovala to překvapení na mé tváři.
"Narazila jsem tam na starého rodinného přítele - Jacoba Blacka," pokračovala. "Jeho otec a Charlie jsou přátelé už od mého dětství."
Jacob Black - to jméno mi nebylo známé, ale i tak mi něco připomínalo ... nějaký čas, už strašně dávno ... Civěl jsem z okna a hledal jsem ve vzpomínkách tu spojitost.
"Jeho otec je jeden z quiletských starších," řekla.
Jacob Black. Ephraim Black. Určitě potomek.
Bylo to to nejhorší, co mohlo být.
Ona znala pravdu.
Moje mysl vyvozovala následky, dokud auto letělo přes temné zatáčky, moje tělo ztuhlé trápením - nehybné kromě těch pohybů, kterými jsem řídil auto.
Ona znala pravdu.
Ale ... pokud se ji dozvěděla v sobotu ... tak ji věděla celý večer ... a přesto ...
"Šli jsme se projít," pokračovala. "A on mi vyprávěl nějaké staré legendy - myslím, že se mě snažil vystrašit. Vyprávěl mi jednu o. .. "
Na chvilku se zasekla, ale už nemusela mít obavy; věděl jsem, co řekne. Jedinou záhadou zůstává, proč tu se mnou ještě je.
"Pokračuj," řekl jsem.
"O upírech," vydechla, ty slova byly tišší než zašeptání.
Nějakým způsobem to bylo ještě horší než vědomí, že to ví - slyšet ji vyslovit to slovo nahlas. Při tom zvuku jsem se strnul, ale pak jsem se opět ovládl.
"A ty si okamžitě pomyslela na mne?" Zeptal jsem se.
"Ne. On ... zmínil tvou rodinu. "
Jaká ironie, že by právě Ephraimů vlastní potomek porušil smlouvu, kterou se zavázal dodržovat. Pravděpodobně vnuk nebo pravnuk. Kolik je to už let? Sedmdesát?
Měl jsem si uvědomit, že ne ti starci, kteří tím legendám věřili, budou představovat nebezpečí. Samozřejmě, že v té mladší generaci - ti, kteří byli varováni, ale ty prastaré pověry jim připadaly směšné - spočívalo nebezpečí odhalení.
Předpokládal jsem, že to znamená, že mohu svobodně vyvraždit ten malý, bezbranný kmen na pobřeží, ke kterému jsem tak inklinoval. Ephraim i s jeho skupinou ochránců byly již dávno mrtví ...
"Podle něj je to jen hloupá pověra," promluvila najednou Bella, v jejím hlase byl nádech nového znepokojení. "Nečekal, že tomu budu věřit."
Koutkem oka jsem viděl, jak si neklidně splétají ruce.
"Byla to moje chyba," řekla po malé pauze a svěsila hlavu, jakoby se styděla. "Donutila jsem ho, aby mi to řekl."
"Proč?" Už nebylo těžké udržet vyrovnaný hlas. To nejhorší máme za sebou. Dokud budeme rozebírat detaily toho odhalení, nemusíme přejít k jeho následkům.
"Lauren, o tobě utrousila nějakou poznámku - pokoušela se mě vyprovokovat." Při té vzpomínce se trochu zašklebila. Trochu mě to rozrušilo - rozmýšlel jsem, jak ji někdo mohl provokovat řečí o mně ... "A jeden starší kluk z kmene odpověděl, že tvá rodina do rezervace nechodí, ale znělo to, jako by to myslel nějak jinak. Tak jsem si bokem vzala Jacoba a vytáhla to z něj. "
Když to přiznala, hlava jí ještě více poklesla a její výraz vypadal
... provinile.
Odtrhl jsem od ní pohled a nahlas jsem se rozesmál. Ona se cítila vinná? Co asi tak mohla udělat, aby si zasloužila jakoukoli kritiku?
"Jak si to z něj vytáhla?" Zeptal jsem se.
"Snažila jsem se flirtovat - fungovalo to lépe, než bych čekala," vysvětlila a při vzpomínce na ten úspěch měla v hlase nedůvěřiví podtón.
Já jsem si mohl jen představovat - zvážit jak přitažlivou se zdála být pro všechny muže, přičemž si to vůbec neuvědomovala - jaká ohromující by byla, kdyby se snažila být přitažlivá. Náhle jsem byl plný soucitu k tomu nic netušící chlapci, na kterého použila svou přesvědčivou sílu.
"To bych rád viděl," řekl jsem a znovu jsem se zasmál černým humorem. Strašně rád bych slyšel jeho reakci, na vlastní oči viděl to zpustošení. "A ty si mě obvinila, že očarovávám lidí - chudák Jacob Black."
Nebyl jsem až tak naštvaný na zdroj mého odhalení, než jsem očekával. Nevěděl, co říká. A jak jsem mohl od kohokoli čekat, že téhle dívce něco odmítne? Cítil jsem jen soucit s tou škodou, kterou způsobila pokoji jeho mysli.
Ucítil jsem jak vzduch mezi námi oteplilo její zarudnutí. Letmo jsem na ni podíval - hleděla z okna. Už nepromluvila.
"Co si dělala potom?" Povzbuzoval jsem ji. Je na čase vrátit se k hororu.
"Hledala jsem na internetu."
Vždy praktická. "A to tě přesvědčilo?"
"Ne," odpověděla. "Nic nesedělo. Většina z toho byly blbosti. A pak - "
Znovu se odmlčela a slyšel jsem jak stiskla zuby.
"Co?" Žádal jsem. Co našla? Co pro ni byla noční můra?
Nastalo krátké ticho a pak zašeptala, "Rozhodla jsem se, že na tom nezáleží."
Otřesem mi na půl sekundy zamrzli myšlenky a pak to do sebe všechno zapadlo. Proč dnes poslala své přítelkyně domů místo toho, aby s nimi utekla. Proč nasedla ke mně do auta, namísto utíkání a volání policie ...
Její reakce byly vždy špatné - vždy úplně špatné. Nebezpečí k sobě přitahovala. Vítá ho.
"Nezáleží na tom?" Řekl jsem přes zuby a hromadil se ve mně vztek. Jak jsem měl chránit někoho tak ... tak ... tak rozhodnutého být nechráněným?
"Ne," řekla slabým hlasem, který byl nevysvětlitelně něžný. "Nezáleží mi na tom, co si."
Ona byla nemožná.
"Nevadí ti, že jsem monstrum? Pokud nejsem člověk? "
"Ne."
Začal jsem pochybovat o její normálnosti.
Předpokládal jsem, že mohu zařídit, aby se jí dostalo té nejlepší možné péče ... Carlisle bude mít nějaké kontakty, aby jí našel ty nejschopnější lékaře, nejtalentovanější terapeuty. Možná se to něco, co s ní nebylo v pořádku - kvůli čemuž sedí vedle upíra a srdce jí bije klidně a vyrovnaně - dalo nějak napravit. Přirozeně, že ji budu sledovat a navštěvovat tak často, jak mi dovolí ...
"Si naštvaný," Povzdechla si. "Neměla jsem nic říkat."
Jakoby schovávání jejích narušených sklonů někomu z nás pomohlo. "Ne, jsem rád, že vím, co si myslíš - i když je to šílené."
"Takže se zase mýlím?" Zeptala se, teď trochu útočné.
"Nemyslel jsem tohle!" Zuby mi znovu cvakli. "Na tom nezáleží!" Zopakoval jsem ostrým tónem.
Zalapala po dechu. "Mám pravdu?"
"Záleží na tom?" Zeptal jsem se.
Zhluboka se nadechnout. Nahněvaně jsem čekal na její odpověď.
"Vlastně ne," řekla, opět vyrovnaným hlasem. "Ale jsem zvědavá."
Vlastně ne. Vlastně na tom nezáleželo. Jí to nevadilo. Věděla, že nejsem člověk, že jsem netvor a vlastně jí na tom nezáleželo.
Vedle starostí o její zdravý rozum ve mně začínala narůstat naděje. Snažil jsem se ji zadusit.
"Na co si zvědavá?" Zeptal jsem se jí. Už nebyly žádná tajemství, pouze nepodstatné detaily.
"Kolik je ti let?" Zeptala se.
Moje odpověď byla automatická, hluboce zakořeněná. "Sedmnáct."
"A jak dlouho už ti je sedmnáct?"
Pokusil jsem se neusmát nad blahosklonném tónu. "Nějakou dobu," přiznal jsem.
"Dobře," řekla, náhle nadšená. Usmála se na mě. Jak jsem na ni civěl - znovu znepokojen jejím duševním zdravím-úsměv se jí ještě více rozšířil. Já jsem udělal grimasu.
"Nesměj se," varovala. "Ale jak to, že přes den můžeš vycházet ven?"
Navzdory jejím požadavků jsem se zasmál. Vypadalo to, že z jejího hledání nebylo nic neobvyklého. "Mýtus," řekl jsem jí.
"Spalování sluncem?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus."
Spánek už tak strašně dlouho nebyl součástí mého života - až do těchto posledních pár dní, když jsem pozoroval Bellu snít ...
"Nemůžu spát," zamumlal jsem, upřesňují svou odpověď.
Chvíli bylo ticho.
"Vůbec?" Zeptala se.
"Nikdy," vydechl jsem.
Hleděl jsem jí do očí - široké pod hustým okrajem řas - a toužil jsem po spánku. Ne kvůli zapomenutí, jako dříve, ne kvůli útěku před nudou, ale protože jsem chtěl snít. Možná pokud bych mohl být na chvíli v nevědomí, pokud bych mohl snít, mohl bych alespoň na pár hodin žít v jejím světě a mohli bychom být spolu. Ona snila o mně. Já jsem chtěl snít o ní.
Pohled mi opětovala, její výraz zase udivený. Musel jsem se podívat jinam.
Já jsem nemohl snít o ní. Ona by neměla snít o mně.
"Ještě si mi nepoložila tu nejdůležitější otázku," řekl jsem, moje tichá hruď chladnější a těžší než dříve. Musela být nucena k tomu, aby to chápala. Jednou si musí uvědomit, co právě dělám. Musela být donucena k tomu, aby pochopila, že na tom všem záleží - mnohem více, než na jakémkoli jiném ohledu. Například na tom, že ji miluji.
"Která to je?" Zeptala se, překvapena a nechápavě.
To stačilo, aby mi zatvrdl hlas. "Tebe nezajímá, co jím?"
"Aha. Tohle. "Řekla to tichým hlasem, který jsem si neuměl vysvětlit.
"Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piji krev? "
Při mé otázce strnula. Konečně. Rozuměla tomu.
"No, Jacob o tom něco říkal," řekla.
"Co Jacob říkal?"
"Řekl, že vy ... neloví lidí. Řekl, že tvá rodina by neměla být nebezpečná, protože prý lovíte jen zvířata. "
"Řekl, že nejsme nebezpečný?" Zopakoval jsem výsměchem.
"Ne přesně," objasňovala. "Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileťané vás i tak nechtějí na své půdě - pro jistotu. "
Zíral jsem na cestu, v myšlenkách jsem beznadějně vrčel, hrdlo mě pálilo známou, ohnivou žízní.
"Tak co, měl pravdu?" Zeptala se tak klidně, jakoby si potvrzovala předpověď počasí. "O tom, že nelovíte lidí?"
"Quileuťané mají dlouhou paměť."
Pro sebe si přikývla a úporně přemýšlela.
"Ale ne že tě to uklidní," řekl jsem rychle. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Stále jsme nebezpeční. "
"Nerozumím."
Ne, nerozuměla. Jak jí to vysvětlit?
"Smažíme se," řekl jsem jí. "V tom co děláme, jsme obvykle velmi dobří. Někdy děláme chyby. Například já, když si dovoluji být s tebou sám. "
Její vůně byla v autě stále silná. Začínal jsem si na ni zvykat, téměř jsem ji dokázal ignorovat, ale nebylo pochyb, že moje tělo po ní touží z nesprávného důvodu. Ústa jsem měl plné jedu.
"Tohle je chyba?" Zeptala se a v jejím hlase byl hluboký zármutek. Ten zvuk mě odzbrojil. Chtěla být se mnou - navzdory všemu, chtěla být se mnou.
Opět se ve mně objevila naděje, tak jsem ji odehnal.
"Velmi nebezpečná," řekl jsem jí pravdivě a přál jsem si, aby na té pravdě skutečně mohlo přestat záležet.
Na chvíli neodpověděla. Sledoval jsem, jak se jí změnilo dýchání - zvláštním způsobem se přerušovalo a neznělo to jako strach.
"Řekni mi víc," řekla najednou, hlas měla zdeformovaný bolestí.
Trápila se. Jak jsem to mohl dovolit?
"Co chceš ještě vědět?" Zeptal jsem se a pokoušel jsem se vymyslet způsob, jak ji uchránit před bolestí. Ona by neměla trpět. Nemohl jsem ji nechat trpět.
"Řekni mi, proč lovíš zvířata místo lidí," řekla, stále zoufale.
Nebylo to jasné? Nebo jí ani na tom nezáleželo.
"Protože nechci být netvor," zamrmlal jsem.
"Ale zvířata nestačí?"
Hledal jsem další přirovnání, něco, aby to mohla pochopit. "Samozřejmě, nemohu si být jistý, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléce; sami sebe nazýváme vegetariáni, je to takový náš malý, soukromý vtip. Nedokážeme tím zcela nasytit hlad - nebo spíše žízeň. Ale udržuje nás to při dostatečné síle na to, abychom vydržely. Většinou. "Hlas se mi ztišil; styděl jsem se za to, že jsem dovolil, aby byla v takovém nebezpečí. Nebezpečí, které jsem nadále připouštěl ... "Někdy je to těžší než jindy."
"Teď je to pro tebe velmi těžké?"
Povzdechy jsem si. Samozřejmě, že se zeptá otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. "Ano," přiznal jsem.
Tentokrát jsem její fyzickou odezvu předpokládal správně; její dýchání zůstalo stabilní a srdce tlouklo podle svého obvyklého vzorce. Čekal jsem to, ale nechápal. Jak to, že se nebála?
"Ale hladový nejsi," prohlásila a byla si tím stoprocentně jistá.
"Proč si to myslíš?"
"Tvé oči," řekla pohotově. "Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidé - muži obzvlášť - jsou podráždění, když jsou hladoví. "
Zachichotal jsem se jejímu popisu: podráždění. To bylo dost mírné. Ale měla úplnou pravdu - jako vždy. "Ty si tak všímavá, vždycky?" Znovu jsem se zasmál.
Trochu se usmála a mezi oči se jí vrátila ta malá vráska, jakoby se na něco soustředila.
"Tento víkend si byl s Emmettem na lovu?" Zeptala se po tom, co se vytratil můj smích. To jak lhostejně o tom vyprávěla bylo zároveň fascinující i frustrující. Vážně toho dokázala tolik akceptovat? Vypadalo to, že já mám blíže k šoku než ona.
"Ano," řekl jsem jí a pak, když už jsem to chtěl nechat tak, jsem pocítil nutkání stejné jako předtím v restauraci; chtěl jsem, aby mě poznala. "Nechtěl jsem odejít," pokračoval jsem pomalu, "ale bylo to nezbytné. Být s tebou je trochu snazší, když nemám žízeň. "
"Proč si nechtěl odejít?"
Zhluboka jsem se nadechnout a pak jsem se otočil, abych se setkal s jejím pohledem. Tento druh upřímnosti byl složitý zcela odlišným způsobem.
"Jsem z toho ... nervózní," předpokládal jsem, že to slovo bude stačit, i když nebylo dost silné, "když jsem od tebe pryč. Nevtipkoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek vyzval, aby si se snažila nespadnout do oceánu nebo se nenechala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapen, že si prožila celý víkend bez zranění. "Pak jsem si vzpomněl na ty škrábance, co má na dlaních. "No, ne úplně," opravil jsem se.
"Co?"
"Tvé ruce," připomněl jsem jí.
Povzdechy si a udělala grimasu. "Spadla jsem."
Uhádl jsem. "Myslel jsem si to," řekl jsem, neschopný ovládnout úsměv. "Předpokládám, že když jde o tebe, mohlo to být i mnohem horší - a to mě mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem Emmettovi lezl na nervy. "Pravdě, tam neměl být minulý čas. Emmetta i se zbytkem rodiny jsem pravděpodobně štval dosud. Kromě Alice ...
"Tři dny?" Zeptala se a její hlas byl náhle ostrý. "Nevrátil si se až dnes?"
Tomu ostrov v jejím hlase jsem nerozuměl. "Ne, vrátili jsme se v neděli."
"Tak proč ani jeden z vás nebyl ve škole?" Požadovala. Její roztrpčení mě mátlo. Zjevně si neuvědomovala, že tato otázka zase souvisela s mytologií.
"No, ptala si se, zda mi slunce neublíží - neublíží," řekl jsem. "Ale za slunečního svitu vycházet ven nemůžu, alespoň ne tam, kde by mě někdo mohl vidět."
To ji vyrušilo z její záhadné mrzutosti. "Proč?" Ptala se a naklonila hlavu na stranu.
Pochyboval jsem, že bych přišel na nějakou vhodnou analogii, abych jí toto vysvětlil. Tak jsem jí prostě řekl, "Jednou ti to ukážu." A pak jsem uvažoval, zda to byl slib, který nedodržím. Uvidím ji po dnešní noci ještě někdy? Miloval jsem ji dost na to, abych ji dokázal opustit?
"Mohl jsi mi zavolat," řekla.
Jaký zvláštní závěr. "Ale já jsem věděl, že si v pořádku."
"Ale jsem nevěděla, kde jsi byl ty. Já - "najednou se zastavila a pohlédla se na své ruce.
"Co?"
"Nelíbilo se mi to," řekla plaše, pokožka kolem lícních kostí její zčervenala. "To, že jsem tě neviděla. Také jsem z toho nervózní. "
Už si šťastný? Vyžadoval jsem sám od sebe. No, to byla moje odměna za doufání.
Byl jsem ohromen, natěšený a zděšený - hlavně zděšený - když jsem si uvědomil, že všechny ty moje nejdivočejší představy, nebyly tak úplně vedle. Tak proto její nezáleželo na tom, zda jsem monstrum. Byl to přesně tentýž důvod, kvůli kterému mně již více nezáleželo na pravidlech. Proč to správné a nesprávné již nemělo rozhodující vliv. Proč se všechny moje priority posunuly o jednu příčku dolů, aby na samém vrcholu vytvořili místnost pro tohle děvče.
I Belle na mně záleželo.
Věděl jsem, že se to nedá ani srovnat s tím, jak jsem ji miloval já. Ale bylo to dost na to, aby tu vedle mne seděla a riskovala svůj život. A tak ochotně.
Dost na to, aby jí způsobilo bolest, pokud bych udělal tu správnou věc a opustil ji.
Bylo vlastně ještě něco, co jsem mohl dělat a nezranit ji tím? Vůbec nic?
Měl jsem si držet odstup. Nikdy jsem se do Forks neměl vrátit. Způsobil bych jí jen trápení.
To mi už zabrání zůstat? A ještě více to zhoršit?
To, jak jsem se právě teď cítil, cítil její teplo oproti mé pokožce ...
Ne. Už mě nic nezastaví.
"Á," zasténal jsem. "To je zlé."
"Co jsem řekla?" Zeptala se, unáhlila se vzít vinu na sebe.
"Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný jen já, ale pokud si do toho zatažena i ty, to je něco úplně jiného. Nechci slyšet, že to takto cítíš. "Byla to pravda i lež. Moje nejsobečtější část se vznášela vědomím, že mě chce tak, jako já ji. "To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello - prosím, pochop to. "

9. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:11 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

9. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

Kolik toho uhádla? Jak si sama sobě vysvětlila dnešní události?
"Jak by vám vyhovovalo toto?" Zeptala se hosteska.
"Perfektně," řekl jsem jí a - mírně naštvaný jejím jedovatým postojem k Belle - široce jsem se na ni usmál, odhalující zuby. Ať si mě pořádně prohlédne.
Fuha. "Ehm ... vaše obsluha hned přijde." On nemůže být skutečný. Určitě se mi zdá. Možná ona zmizí ... možná napíšu své číslo na talíř s kečupem ... Vykračovala si pryč a trochu naslouchala.
Zvláštní. Stále nebyla vystrašená. Najednou jsem si vzpomněl, jak mě před pár týdny Emmet v jídelně podpichoval. Vsadím se, že bych ji dokázal vystrašit více než tamto.
Ztrácím svou ostrost?
"Toto by si lidem vážně neměl dělat," Bella nesouhlasnými tónem přerušila moje myšlenky. "Není to moc fér."
Zíral jsem na její kritický výraz. Co tím myslela? Navzdory svým úmyslům jsem tu hostesku vůbec nevystrašil. "Dělat, co?"



"Takto je oslňovat - ona to teď pravděpodobně rozdýchává v kuchyni."
Hm. Bella měla skoro úplnou pravdu. Ta hosteska přemýšlela stále jen napůl logicky a v místnosti pro zaměstnance mě s dosti nesprávným odhadem popisovala své kamarádce.
"Ale, no tak," řekla mi Bella, když jsem hned neodpověděl. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
"Oslňuju lidi?" To byla zajímavá formulace. Přesně ta správná na dnešní večer. Přemýšlel jsem, proč ta změna ...
"Ty sis toho nevšiml? zeptala se, stále kritická. "Myslíš, že každý tak snadno dosáhne, toho co chce?"
"Oslňuju tebe?" Impulzivně jsem vyjádřil svou zvědavost, no a už bylo pozdě ty slova odvolat.
Ale dříve, než jsem jich mohl až příliš litovat, odpověděla, "Často." A líce její hořeli tmavou růžovou.
Já jsem jí oslňoval.
Mé tiché srdce překypovalo mnohem intenzivnější nadějí, než kdykoli předtím.
"Dobrý večer," řekl někdo ... servírka ... představovala se. Její myšlenky byly hlasitější a jasnější než hostesčiny, ale já jsem ji nevěnoval moc pozornosti. Namísto poslechu jsem hleděl na Bellinu tvář, pozoroval jsem jak se jí pod pokožkou hromadí krev, nevšímal jsem si, jak mi to rozpaluje hrdlo, ale jak jí to rozjasňuje hezkou tvář, zvýrazňuje krémovost její pokožky ...
Ta servírka ode mě něco chtěla. Aha, čekala, dokud si objednáme něco k pití. Stále jsem civěl na Bellu a ona se s nechutí pootočila a také na ni.
"Dám si colu?" Řekla, jakoby si dotazovala povolení.
"Dvě Coly," upravil jsem. Žízeň - normální, lidská žízeň - byla známkou šoku. Ujistím se, že bude mít v oběhu i nějaký cukr navíc.
Ale i tak vypadala zdravě. Více než zdravě. Vypadala rozzářená.
"Co je?" Žádala - hádal jsem, že by ji zajímalo, proč na ni tak civím. Jen nejasně jsem si uvědomoval, že ta servírka už odešla.
"Jak se cítíš?" Zeptal jsem se.
Zamrkala - ta otázka ji překvapila. "Jsem v pohodě."
"Není ti na omdlení, zle, zima?"
Teď byla ještě zmatenější. "Mělo by být?"
"No, vlastně, čekám, kdy upadneš do šoku." Pousmál jsem se, očekávajíc její popírání. Nechtěla, aby se o ni někdo staral.
Minutu jí trvalo, než mi odpověděla. Její oči byly mírně nesoustředěné. Někdy tak vypadala, když jsem se na ni usmál. Byla ... okouzlená?
Strašně bych tomu chtěl věřit.
"Pochybuji, že se to stane. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci, "odpověděla trochu bez dechu.
Takže měla spoustu zkušeností s nepříjemnými věcmi? Její život byl vždy takový riskantní?
"Ale i tak," řekl jsem jí. "Budu se cítit lépe, když do sebe dostaneš nějaký cukr."
Servírka se vrátila s pitím a košíkem tyčinek. Položila je přede mne a zeptala se mě, co si dám - navíc se snažila zachytit můj pohled. Naznačil jsem, že by se měla starat o Bellu a pak jsem ji opět vypnul. Měla vulgární mysl.
"Hmm ...," Bella letmo pohlédla do jídelníčku. "Dám si houbové ravioli." Servírka se dychtivá obrátila zase ke mně. "A vy?"
"Já nic."
Bella nahodila pohrdavý výraz. Hm. Musela si všimnout, že jsem nikdy nejedl. Všimla si všeho. A já jsem vždy zapomínal, být s ní opatrnější.
Čekal jsem, dokud budeme opět sami.
"Pij," naléhal jsem.
Překvapilo mě, když mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila dokud ta sklenička nebyla úplně prázdná, takže jsem k ní postrčil i tu druhou a trochu jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?
Ještě trochu se napila a pak se otřásla.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," řekla, ale znovu se zachvěla, rty se jí trochu třásly, jakoby jí začaly cvakat zuby.
Ta pěkná halenka, co měla na sobě, vypadala příliš tenká na to, aby ji dostatečně chránila; přilepila se k ní jako druhá kůže, téměř tak slabá jako ta první. Byla taková křehká, taková smrtelná. "Nemáš bundu?"
"Mám." Podívala se vedle sebe, trochu popletená. "Á - nechala jsem ji v Jessičiném autě."
Vysvlékl jsem si sako a přál jsem si, aby to gesto nezkazila moje tělesná teplota. Bylo by pěkné, moci její nabídnout teplý kabát. Hleděla na mne a tváře se jí zase zahřívaly. Na co myslela teď?
Podal jsem jí ho přes stůl, ona si ho hned oblékla a opět se zachvěla.
Ano, bylo by velmi pěkné být teplý.
"Díky," řekla. Zhluboka se nadechnout a zahla si příliš dlouhé rukávy, aby si osvobodila ruce. Znovu se zhluboka nadechla.
Už se ten večer konečně urovnával? Barvu měla stále dobrou; její pokožka byla oproti tmavě modré halence krémová a narůžovělá.
"Tento odstín modré ti jde dobře k pleti," vystřihl jsem kompliment. Prostě jsem byl upřímný.
Začervenala se - ještě více ten dojem vylepšila.
Vypadala dobře, ale nebylo to třeba podceňovat. Postrčil jsem k ní ten košík s tyčinkami.
"Vážně," namítala, uhádajíc moje motivy. "Neupadnu do žádného šoku."
"Měla by si - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřesená. "Nesouhlasil jsem, díval se na ni, uvažujíc proč nemůže být normální a zda jsem vlastně opravdu chtěl, aby taková byla.
"S tebou se cítím velmi bezpečně," řekla s očima opět naplněnými důvěrou. Důvěrou, kterou jsem si nezasloužil.
Její instinkty byly úplně špatné - obrácené. To musí být ten problém. Nerozeznávala nebezpečí podle lidských měřítek. Měla přesně opačné reakce. Namísto útěku, zůstávala, přitahována k něčemu, co by ji mělo děsit ...
Jak jsem ji mohl chránit sám před sebou, když to ani jeden z nás nechtěl?
"Toto je komplikovanější, než jsem plánoval," zamrmlal jsem.
Viděl jsem, jak v hlavě rozebírá moje slova, a byl jsem zvědavý, co jí z toho vyšlo. Vzala si tyčinku a začala ji jíst - nevypadala, že si uvědomuje, co dělá. Chvíli ji žvýkala a pak zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
"Většinou si v lepší náladě, když máš oči tak světlé," řekla konverzační tónem.
Její poznámka, vyslovena jako prostý fakt, mě rozhodila. "Cože?"
"Si podrážděný, když máš oči černé - tehdy to čekám. Mám o tom svou teorii, "přidala nenuceně.
Takže přišla na své vlastní vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Pocítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlet jak velmi se přiblížila pravdě.
"Další teorie?"
"Mm-hm," zcela lhostejné okusovala další tyčinku. Jakoby vůbec nerozebírala aspekty příšery s tou příšerou osobně.
"Doufám, že tentokrát si byla kreativnější," lhal jsem, když přestala. Popravdě jsem doufal, že neměla pravdu - že od ní byla na míle daleko. "Nebo stále vykrádáš komiksy?"
"No, ne, nemám to z komiksu," řekla trochu zahanbeně. "Ale ani to nemám z vlastní hlavy."
"A?" Procedil jsem mezi zuby.
Určitě by nepovídala tak klidně, pokud by se chystala křičet.
Jak váhala - kousala si ret - objevila se servírka s jejím jídlem. Věnoval jsem jí trošku pozornosti, když před Bellu postavila talíř a zeptala se mě, zda něco nechci.
Odmítl jsem, ale objednal jsem další colu. Nevšimla si prázdné sklenice. Vzala je a odešla.
"Co si říkala?" Povzbuzoval jsem ji úzkostlivě, jakmile jsme byli opět sami.
"Řeknu ti o tom v autě," řekla tichým hlasem. Hups, to bude špatné. Nebyla ochotna mluvit o svých domněnkách před ostatními. "Pokud ..." dodala najednou.
"Ty máš podmínky?" Byl jsem tak nervózní, že jsem ty slova skoro zavrčel.
"Samozřejmě, že mám pár otázek."
"Samozřejmě," přisvědčil jsem tvrdým hlasem.
Její otázky mi možná napoví, kam směřují její myšlenky. Ale jak na ně odpovím? Odpovědnými lží? Nebo ji odežene pravda? Nebo nepovím nic, neschopný se rozhodnout?
Tiše jsme seděli, zatímco jí servírka doplnit zásobu limonády.
"No, pokračuj," řekl jsem se ztuhlou čelistí, když odešla.
"Proč si v Port Angeles?"
Ta byla jednoduchá - pro ni. Nic neodhalovala, zatímco moje odpověď - pokud pravdivá - by toho odhalila až příliš mnoho. Ať něco prozradí nejprve ona.
"Další," řekl jsem.
"Ale ta je nejlehčí!"
"Další," zopakoval jsem.
Moje odmítnutí ji frustrovalo. Už se na mě nepodívala, sklopila oči dolů do talíře. Pomalu, u toho přemýšlejíc, si ukousla a přežvykovala. Ještě to zapila colou a pak ke mně konečně vzhlédla. Oči se jí zúžily podezřením.
"Tak tedy, dobře," řekla. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by ... někdo ... dokázal poznat, co si lidé myslí, vždyť víš, že by uměl číst myšlenky - až na pár výjimek."
Mohlo to být horší.
To vysvětlovalo to pousmání v autě. Byla dobrá - tohle o mně ještě nikdo nikdy neuhádl. Kromě Carlislea, jenže tehdy to bylo více než zřejmé, že jsem odpověděl i na všechny jeho myšlenky, jakoby je vyslovil nahlas. Pochopil to ještě dříve než já ...
Tahle otázka nebyla tak zlá. Vlastně bylo jasné, že ví, že se mnou něco není v pořádku, takže to nebylo tak vážné jako by mohlo být. Čtení myšlenek vlastně nebylo známkou toho, že jste narazili na upíra. Pokračoval jsem v její hypotéze.
"Až na jednu výjimku," opravil jsem ji. "Hypoteticky."
Potlačila úsměv - moje nepřesná upřímnost ji potěšila. "Dobře, tak tedy, až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jako by ... ten dotyčný ... dokázal najít někoho jiného přesně v ten správný čas? Jak by věděl, že ta osoba má problém? "
"Hypoteticky?"
"Jasně." Škubl jí koutek a její tekuté hnědé oči hořeli nedočkavostí.
"No," váhal jsem. "Kdyby ... ten dotyčný ..."
"Říkejme mu Joe," navrhla.
Nad jejím nadšením jsem se musel usmát. Vážně si myslela, že ta pravda bude něco dobrého? Pokud by moje tajemství bylo pěkné, proč bych jí ho tajil?
"Tak tedy Joe," souhlasil jsem. "Pokud by Joe dával lepší pozor, to načasování nemuselo být tak přesné. Zatřásl jsem hlavou a potlačil zachvění nad myšlenkou, jak snadno jsem dnes v noci mohl přijít příliš pozdě. "Jen ty se dokážeš dostat do problému v tak malém městě. Víš, vyčerpala by si místní statistiky zločinnosti na deset let dopředu. "
Rty jí v koutkách poklesli a našpulili se. "Mluvili jsme o hypotetickém případě."
Nad jejím podrážděním jsem se zasmál.
Její rty, pokožka ... vypadaly tak jemné. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem přiložit konečky prstů k jejím koutkům a zvednout je. Nemožné. Moje kůže by pro ni byla repelent.
"Ano, hovořili," řekl jsem, stěží se vracejíc k předchozímu rozhovoru, než jsem se mohl zcela usoužit. "Budeme ti říkat Jane?"
Přes stůl se ke mně naklonila, ze širokých očí jí zmizel všechen humor a pobouření.
"Jak si to věděl?" Zeptala se tichým, naléhavým hlasem.
Měl bych jí říct pravdu? A pokud ano, kolik z ní?
Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, kterou jsem v její tváři stále viděl.
"Víš, že mi můžeš věřit," zašeptala a natáhla ruku, jakoby se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené na stole.
Odtáhnul jsem je - nenáviděl jsem pomyšlení na její reakci na mou chladnou, kamennou kůži - a ona tu svou spustila.
Věděl jsem, že jí mohu věřit, co se týká ochrany mých tajemství; byla bezvýhradně důvěryhodná, dobrák od kosti. Ale nemohl jsem jí věřit, že z nich nebude vyděšená. Měla by být vyděšená. Pravda byla děsivá.
"Nevím, jestli ještě mám i nějakou jinou možnost," zamumlal jsem. Zmínil jsem se, jak jsem ji jednou popíchl tím, že jsem ji nazval 'mimořádně nevšímavou'. Urazil jsem ji, tedy pokud jsem správně odhadl její výraz. No, alespoň tu jednu nespravedlnost jsem mohl napravit.
"Mýlil jsem se - si mnohem všímavější, než jsem si myslel." A i když si to asi neuvědomovala, teď už mě to, že je nevšímavá ani nenapadlo. Jí neušlo nic.
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš," řekla s úsměvem - dělala si ze mě srandu.
"To bývalo." Tehdy jsem věděl, co dělám. Byl jsem si jistý svým směrem. Teď jsem měl ve všem chaos a shon.
Přesto bych to neměnil. Nechtěl jsem ten život, který dával smysl. Ne, pokud ten chaos znamenal, že mohu být s Bellou.
"Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci," pokračoval jsem, vědom si toho rekordu v ještě jedné oblasti. "Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká skupina. Ty jsi magnet na problémy. Pokud je v okruhu patnácti kilometrů něco nebezpečného, stoprocentně si tě to najde. "Proč jí? Co komu udělala, že si cokoliv z tohoto zasloužila?
Bellina tvář opět zvážněla. "A řadíš do té kategorie i sám sebe?"
Upřímnost na tuto otázku byla mnohem důležitější než pro jiné.
"Bezpochyby."
Oči se jí trochu zúžily - tentokrát ne podezřívavě, ale zvláštní pečlivostí. Znovu přes stůl natáhla ruku, pomalu a záměrně. Trochu jsem ty své odtáhnul, ale ona to ignorovala, odhodlána se mě dotknout. Zatajil jsem dech - teď ne kvůli žízni, ale kvůli náhlému, obrovské napětí. Strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.
Konečky prstů se jemně dotkla hřbetu mé ruky. To teplo jejího jemného, dobrovolného dotyku bylo jako ... nic takového jsem v životě necítil. Bylo to téměř úplně úžasné.
Bylo by, kdyby nebylo mého strachu. Pozoroval jsem její tvář, když zacítila tu studenou kamennost mé pokožky a stále jsem se nemohl nadechnout.
Koutky se jí zvedly do malého úsměvu.
"Děkuji," řekla a setkala se s mým upřeným vlastním intenzivním pohledem. "Už podruhé."
Její hebké prsty setrvaly na mé ruce, jako by jím tam bylo příjemně.
Odpověděl jsem jí tak neurčitě, jak jsem dokázal. "Na potřetí to nebudeme zkoušet, dobře?"
Udělala grimasu, ale přikývla.
Odtáhnul jsem ruce. Kromě toho, že byl její dotek nádherný, jsem nemínil čekat, dokud ji ta magická trpělivost přejde a změní se na odpor. Schoval jsem si je pod stůl.
Četl jsem jí v očích; i když mysl měla tichou, všiml jsem si v nich jednak důvěry, ale i touhy po poznání. V té chvíli jsem si uvědomil, že jí na ty otázky chci odpovědět. Ne proto, že jsem jí to dlužil. Ne proto, že jsem chtěl, aby mi věřila.
Chtěl jsem, aby mě poznala.
"Následoval jsem tě do Port Angeles," řekl jsem jí - ta slova se ze mne vyhrnula příliš rychle na to, abych je uspořádal. Poznal jsem to nebezpečí, vyplývající z pravdy, věděl jsem, jak velmi riskuju. V kterýkoli moment mohla ten její nepřirozený klid zničit hysterie. A přesně opačně, jsem díky tomu vědomí vyprávěl ještě rychleji. "Nikdy předtím jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem těžší, než jsem si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Vypadá to tak, že obyčejní lidé prožijí svůj den i bez tolika katastrof. "
Sledoval jsem ji, čekal jsem.
Usmála se. Rty se jí na krajích zkřivili do úsměvu a oči oteplili.
Právě jsem se přiznal, že jsem ji sledoval a ona se usmívá.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla spočítané již poprvé s tou dodávkou a že si vlastně stál v cestě osudu?" Zeptala se.
"To nebylo poprvé," řekl jsem a upíral oči dolů na ořechový stůl a hanbou mi povisla ramena. Moje zábrany byly zbořené, pravda se ze mne stále nezodpovědně hrnula. "Měla si to spočítané, už když jsem se s tebou poprvé setkal."
Byla to pravda a hněvalo mě to. Houpal jsem se nad jejím životem jako ostří gilotiny. Jako by byla nějakým krutým nespravedlivým řízením osudu předurčena k smrti a - poté, co jsem se já ukázal jako neochotný nástroj - stejný osud se ji stále snažil popravit. Představil jsem si ztělesněný osud - nějaká ošklivá, žárlivá čarodějnice, pomstychtivá harpie.
Chtěl jsem, aby za to bylo něco nebo někdo odpovědný - abych měl něco konkrétního, proti čemu bojovat. Něco, cokoliv, co by se dalo zničit, aby byla Bella v bezpečí.
Bella byla velmi potichu; dech se jí zrychlil.
Pohlédl jsem na ni a věděl, že konečně uvidím ten strach, na který jsem čekal. Neřekl jsem právě, jak blízko jsem byl k tomu, abych ji zabil? Bližší než ta dodávka, která ji nezrazila jen o pár centimetrů. A přesto byla její tvář stejně klidná, oči měla stále zúžené čistým zájmem.
"Pamatuješ se?" Musela si to pamatovat.
"Ano," řekla - její hlas vyrovnaný a vážný. Hluboké oči měla plné poznání.
Věděla to. Věděla, že jsem ji chtěl zabít.
Kde nechala křik?
"A tak tu sedíš," řekl jsem, poukazujíc na ten podstatný rozpor.
"Ano, sedím tu ... díky tobě." Její výraz se změnil na zvědavý, když náhle změnila téma. "Protože si dnes nějak věděl, kde mě máš hledat ...?"
Beznadějně jsem ještě jednou tlačil na tu bariéru, která chránila její myšlenky, zoufale jsem se to snažil pochopit. Nedávalo mi to žádný logický smysl. Jak ji vůbec mohl trápit ten zbytek, když měla pravdu přímo před nosem?
Čekala, jen zvědavá. Její pokožka byla bledá - pro ni to bylo přirozené - ale i tak mě to naplnilo obavami. Večeře před ní byla téměř nedotčená. Pokud budu pokračovat a řeknu jí toho moc hodně, bude potřebovat nějaký tlumič, než vyprchá ten šok.
Uvedl jsem své podmínky. "Ty jez, já budu mluvit."
Půl sekundy to zpracovávala a pak si do úst hodila sousto rychlostí, která zpochybňovala ten pokoj. Moje odpověď ji zajímala více, než přiznaly její oči.
"Je to těžší, než by mělo být - stopovat tě," řekl jsem jí. "Většinou dokážu někoho najít velmi jednoduše, když už jsem jednou slyšel jeho mysl."
Opatrně jsem pozoroval její výraz. Správně hádání byla jedna věc, mít to potvrzené druhá.
Nehýbala se - oči široké. Cítil jsem, jak jsem zaťal zuby a čekal, kdy začne panikařit.
Ale ona jen jednou zamrkala, nahlas polkla a pak si rychle do pusy hodila další kousek. Chtěla, abych pokračoval.
"Dával jsem si bacha na Jessiku," pokračoval jsem, sledoval, jak na ni každé slovo dolehne. "Ale pozorně - jak jsem řekl, jen ty se můžeš dostat do problému v Port Angeles -" nemohl jsem odolat, musel jsem to tam přidat. Uvědomovala si, že životy jiných lidí nebyly tak zamořené zážitky blízké smrti, nebo si myslela, že je normální? Byla tím nejvzdálenějším od normálu, s čím jsem se kdy setkal. "A nejprve jsem si nevšiml, že si vyrazila na vlastní pěst. Potom, když jsem si uvědomil, že už s ní nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Byl jsem si jistý, že si nešla dovnitř a že si šla na jih ... a věděl jsem, že brzy budeš muset otočit. Tak jsem na tebe jen čekal, náhodně jsem prohledávat mysli lidí na ulici - abych viděl, zda si tě někdo nevšiml, abych věděl, kde si. Neměl jsem žádný důvod obávat se ... ale cítil jsem divnou úzkost ... "Dech se mi zrychlil, když jsem si vzpomenul na ten pocit paniky. Její vůně mi planula v krku a byl jsem proto rád. Byla to bolest, která znamenala, že je naživu. Dokud budu hořet, ona bude v bezpečí.
"Začal jsem jezdit do kruhu a stále jsem ... poslouchal." Doufal jsem, že chápe, co tím myslím. Toto muselo být matoucí. "Slunce konečně začalo zapadat a tak jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak - "
Když mě ta vzpomínka zasáhla - perfektně jasná, taková živá, jako bych tam znova byl - pocítil jsem, jak mi tělo tuhne a naplňuje ho stejný vražedný vztek.
Chtěl jsem ho mrtvého. Potřeboval jsem ho mrtvého. Pevně jsem zaťal zuby, abych se soustředil na udržení se za tímto stolem. Bella mě stále potřebovala. Na tom jediném záleželo.
"Pak co?" Zašeptala, její tmavé oči rozšířené.
"Slyšel jsem, na co myslí," řekl jsem přes zuby, neschopný vyslovit ty slova bez vrčení. "V jeho mysli jsem spatřil tvou tvář."
Jen těžko jsem dokázal odolat tomu nutkání zabíjet. Stále jsem přesně věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky nasákly do noční oblohy a přitahoval mě k sobě ...
Přikryl jsem si tvář - věděl jsem, že mám výraz toho netvora, lovce, vraha. Za zavřenýma očima jsem si na uklidnění zakotvil její obrázek a soustředil jsem se jen na její obličej. Na tu citlivou konstrukci jejích kostí, tenoučký obal z její bledé pokožky - jako hedvábí přehozené přes sklo, neuvěřitelně hebké a snadno rozbitné. Byla příliš křehká pro tento svět. Potřebovala ochránce. A nějakým zamotaným, blbým řízením osudu jsem byl akorát já tím nejdostupnějším.
Pokusil jsem se vysvětlit jí mou násilnickou reakci tak, aby ji pochopila.
"Bylo to velmi ... těžké - nedokážeš si představit jak obtížné - prostě tě pouze vzít pryč a nechat je ... naživu," šeptal jsem. "Mohl jsem tě nechat jít s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že pokud mě necháš samotného, tak je půjdu hledat."
Dnes večer jsem se už podruhé přiznal k plánované vraždě. Tato byla alespoň obranná.
Byla ticho, dokud jsem bojoval o sebekontrolu. Poslouchal jsem tep jejího srdce. Jeho rytmus byl nepravidelný, ale postupem času se zrychloval, až se zcela ustálil. I dech měla tichý a vyrovnaný.
Byl jsem příliš blízko propasti. Potřeboval jsem ji dostat domů dřív, než ...
Pak ho zabiju? Stanu se zase vrahem, i když mi důvěřuje? Mohl jsem se nějakým způsobem zastavit?
Slíbila, že když budeme sami, řekne mi svou nejnovější teorii. Chtěl jsem ji slyšet? Strašně jsem ji chtěl vědět, ale nebude ta odměna pro mou zvědavost horší než nevědomost?
V každém případě, té pravdy již na jednu noc musela mít dost.
Znovu jsem se na ni podíval - její tvář byla bledší než dříve, ale vyrovnaná.
"Jsi připravená jít domů?" Zeptal jsem se.
"Jsem připravena odejít," řekla, opatrně volící slova, jakoby jednoduché "ano" dostatečně neodrážely to, co chtěla říci.
Frustrující.
Vrátila se servírka. Slyšela Bellinu poslední odpověď, než se třásla za stěnou a vymýšlela, co by mi ještě mohla nabídnout. Chtělo se mi převrátit oči nad některými nabídkami, které měla v hlavě.
"Jak jste na tom?" Zeptala se mě.
"Můžete nám přinést účet, děkuji," odpověděl jsem jí s očima upřeným na Bellu.
Dech té číšnice se vyhrotil a momentálně byla - řečeno Bellinou frází - okouzlena mým hlasem.
V tom náhlém okamžiku vnímání, když jsem v hlavě tohoto nepodstatného člověka začal, jak zní můj hlas, jsem si uvědomil, proč jsem dnes večer přitahoval tolik obdivu - nezkaženého tím obvyklým strachem.
Bylo to kvůli Belle. Protože jsem se tolik snažil, být pro ni bezpečný, méně děsivý, být lidský, vážně jsem ztratil svou ostrost. Teď ostatní lidé viděli jen tu krásu, když jsem měl svou vrozenou hrůzu pod kontrolou.
Vzhlédnul jsem k té servírce a čekal jsem, dokud se nesebere. Bylo mi to nějaké vtipné - teď, když jsem chápal ten důvod.
"S-samozřejmě," koktala. "Ať se líbí."
Podala mi desky s účtem a myslela na tu kartičku, kterou strčila za účtenku. Kartičku s jejím jménem a telefonním číslem.
Ano, bylo to dost vtipné.
Peníze jsem měl zase připraveny. Ty desky jsem jí hned také vrátil, takže nebude ztrácet čas čekáním na telefonát, který nikdy nepřijde.
"Drobné si nechte," řekl jsem jí a doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání.
Postavil jsem se a Bella mě rychle následovala. Chtěl jsem jí nabídnout ruku, ale měl jsem dojem, že to už bych pokoušel své štěstí až moc. Poděkoval jsem té servírce a nespouštěl jsem oči z Bellina obličeje. Vypadala, že i ona se kvůli něčemu dobře baví.
Vyšli jsme ven; kráčel jsem vedle ní tak blízko, jak jsem se odvážil. Dost blízko na to, aby mi to teplo vycházející z jejího těla, připadalo, jako by se dotýkala mého levého boku. Když jsem jí podržel dveře, potichu vzdychla a já jsem uvažoval, co ji tak zarmoutilo. Hleděl jsem jí do očí, už jsem se chtěl zeptat, když náhle sklopila pohled k zemi a vypadala zahanbeně. Byl jsem ještě zvědavější, i když zeptat se mi už připadalo nezdvořilé. Ticho mezi námi pokračovalo, i když jsem jí ty dveře přidržel a pak zavřel.
Zapnul jsem topení - teplejší počasí nečekaně skončilo; to studené auto pro ni muselo být nepohodlné. Zachumlala se do mého saka, na rtech malý úsměv.
Čekal jsem, zdržovat jsem konverzaci, dokud nevyblednou světelné promenády. Tak jsem se s ní cítil více o samotě.
Co byla ta správná věc? Teď, když jsem byl soustředěn jen na ni, to auto mi připadalo strašně malé. Její vůně v něm víří dle aktuálního tepla - rostla se a sílila. Dosáhla své vlastní síly, jakoby byla v autě jinou bytostí. Postava, která chtěla být vzata na vědomí.
A byla; hořel jsem. Ale přesto byl ten oheň přijatelný. Tak zvláštně jsem si ho osvojil. Dnes v noci mi už toho dala tolik - více, než jsem očekával. A byla tu - stále ochotně po mém boku. Za to jsem jí něco dlužil. Nějakou oběť. Pálící oběť.
No a kdybych to tak dokázal udržet; jen hořet a nic víc. Ale ústa mi naplnil jed a svaly se mi v očekávání napjaly, jakoby jsem byl na lovu ...
Nesměl jsem myslet na takové věci. A věděl jsem, co mě rozptýlí.
"Nyní," promluvil jsem k ní a strach z její odpovědi zmírnil ten oheň. "Jsi na řadě ty."

9. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:10 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

9. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

Midnight sun
9. Port Angeles

Když jsem dorazil do Port Angeles, stále bylo příliš slunečno, abych vešel do města; slunce bylo stále příliš vysoko, a i když jsem měl černé okna, nebyl důvod zbytečně riskovat. Ještě více zbytečně riskovat, měl bych říct.
Byl jsem si jistý, že Jessičiny myšlenky najdu i zdaleka - byly hlasitější než Angeliny, ale jakmile najdu ty první, budu slyšet i ty druhé. Později, když se prodlouží stíny, se mohu přiblížit. Zatím jsem zašel na zarostlou cestu rovně za městem, která vypadala méně používaná.
Věděl jsem, kde přibližně hledat - v Port Angeles bylo skutečně jen jedno místo na nákup šatů. Netrvalo mi dlouho, než jsem objevil Jessiku, která se motala před trojitým zrcadlem, a v periferním vidění jsem spatřil Bellu - hodnotila jí ty černé šaty, co měla na sobě.
Bella vypadá stále naštvaná. Ha ha. Angela měla pravdu - určitě kvůli Tylerovi. I tak nechápu, co je na tom tak pobuřujícího. Alespoň má na tu slavnost někoho v záloze. Co když se Mike na tom plese nebude bavit a už mě nepozve? Co když na tu slavnost pozve Bellu? Pozvala by na ples Mika, pokud bych nic neřekla? Myslí si, že je ona hezčí než já? Myslí si ona, že je hezčí než já?
"Myslím, že ty modré se mi líbí víc. Zvýrazní ti oči. "


(celý článek)

8. KAPITOLA (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:09 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

8. KAPITOLA (Midnight sun)

8. Duch

Jasperovy návštěvníky jsem moc během těch dvou slunečních dnů, které ve Forks strávili, neviděl. Doma jsem se zastavil jen tak často, aby si Esmé nedělala starosti. Jinak řečeno, moje existence se mnohem více podobala strašidlu než upírovi. Postával jsem, neviditelný ve stínu, odkud jsem mohl sledovat objekt mé lásky a posedlosti - odkud jsem ji viděl a slyšel v myslích těch šťastlivců, kteří vedle ní mohli kráčet v slunečním světle, někdy náhodou otírajíc ruce o ty její. Na takový typ kontaktu nereagovala; jejich ruce byly přesně tak teplé jako ty její.
Nucená nepřítomnost ve škole nikdy nebyla takovým utrpením. Ale vypadalo to tak, že ji slunce rozveseluje, takže jsem mu to nemohl až tak zazlívat. Cokoliv, co ji těšilo, jsem ocenil.
V pondělí ráno jsem tajně naslouchal jednomu rozhovoru, který mohl zničit moji sebedůvěru a způsobit, že ten čas, který jsem strávil daleko od ní, by byl mučením. Ale jeho závěr mi den dost vylepšil.




Musel jsem cítit mírný respekt k Miku Newtonovi; nevzdal to tak jednoduše a neodplazil se ošetřit si rány. Měl více odvahy, než jsem mu připsal. Chystá se znovu snažit.
Bella přišla do školy poměrně brzy a - vypadala, že si záměrně vychutnává slunce dokud svítí - zastavila se na zřídka používané piknikové lavičce, čekala na první zvonění. Její vlasy zachycovaly sluneční paprsky nečekaným způsobem, odrážely červený lesk, který jsem nepředpokládal.
Mike ji tam našel - zase si čmárala - a byl nadšený, jaké má štěstí.
Trýznilo mě to, že můžu jen přihlížet, bezmocný, odkázán jen na stíny lesa.
Uvítala ho s dostatečným nadšením na to, aby se cítil jako ve vytržení a já přesně naopak.
Vidíš, má mě rada. Neusmívala by se takto, kdyby ne. Vsadím se, že chtěla jít se mnou na ten ples. Zajímalo by mě, co je v tom Seattlu tak důležité ...
Všiml si té změny v jejích vlasech. "Nikdy předtím jsem si to nevšiml - máš ve vlasech červený odstín."
Když mezi prsty sevřel pramen jejích vlasů, náhodou jsem ze země vytrhl mladou jedli, na níž jsem měl položenou ruku.
"Pouze na slunci," řekla. K mé velké spokojenosti se trochu přikrčila, když jí ten pramen schoval za ucho.
Mikovi minutu trvalo, než nasbíral dost odvahy, takže ztrácel čas společenskou konverzací.
Připomněla mu esej, kterou jsme měli ve středu odevzdávat. Podle jejího výrazu - mírně usnout na vavřínech - tu svou už měla hotovou. On na ni úplně zapomněl a to mu strašně snížilo volno.
Do prčic - blbá esej.
Nakonec se dostal k tomu hlavnímu - moje zuby se napjali tak silně, že by rozdrtili žulu - a přesto nevěděl, jak se na tu otázku má zeptat.
"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha," řekla.
Krátké ticho.
Aha? Co to znamená? Bude souhlasit? Počkat - myslím, že jsem se pořádně nezeptal.
Ztěžka polkla.
"No, mohli bychom jít na večeři nebo jen tak ... a na slohu bych mohl popracovat později."
Jsem debil - ani to nebyla otázka.
"Miku..."
To trápení a zlost z mé žárlivosti bylo úplně stejně silné jako minulý týden. Zlomil jsem další strom - snažil jsem se udržet na místě. Tak strašně jsem chtěl utíkat přes školní dvůr, příliš rychle pro lidské oči, a popadnout ji - ukrást ji od toho klacka, kterého jsem právě v té chvíli nenáviděl tolik, že bych ho mohl zabít a ještě bych si to vychutnal.
Řekne mu ano?
"Nemyslím, že by to byl nejlepší nápad."
Zase jsem začal dýchat. Moje ztuhlé tělo se uvolnilo.
Tak ten Seattle byl jen výmluva. Neměl jsem se ptát. Co jsem si myslel? Vsadím se, že je to kvůli tomu strašidlu Cullenovi ...
"Proč?" Ptal se nevrle.
"Myslím ..." váhala. "A pokud někdy zopakuješ, co ti teď řeknu, s radostí tě umlátím k smrti-"
Při zvuku hrozby smrti vyplývající z jejích rtů jsem se nahlas rozesmál. Sojka překvapeně zapištěla a odletěla.
"Ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city."
"Jessičiny?" Co? Ale ... Och. Dobře. Myslím ... Takže ... Uf.
Jeho myšlenky už nebyly souvislé.
"Vážně, Miku, copak si slepý?"
I já jsem měl ten pocit. Neměla by od každého očekávat, že je takový pozorný jako ona, ale v tomto případě to bylo fakt více než očividné. I když se Mike k pozvánce Belly na rande propracoval jen horko - těžko, neuvědomil si, že Jessika s tím až takový problém neměla? Přes tu svou sobeckost neviděl nikoho jiného. A Bella byla tak nesobecká, že viděla všechno.
Jessiku. Uf. Wow. Uf. "Och," podařilo se mu říct.
Bella využila jeho zmatek k odchodu.
"Bude zvonit a nechci přijít zase pozdě."
Mike už pak nebyl spolehlivým stanoviskem. Uvědomil si, - jak stále dokola rozebíral ten nápad s Jessikou - že se mu myšlenka, že by přitahoval Jessiku, líbí stále více. Byla na druhém místě, ne až tak dobrá jako, kdyby to tak cítila Bella.
Ale i tak je rozkošná. Slušná figura. Lepší vrabec v hrsti ...
No a už byl mimo, zabýval se svými fantaziemi, které byly stejně nechutné, jako když si v nich představoval Bellu, ale tentokrát mi to místo zlosti jen lezlo na nervy. Nezaslouží si ani jednu z nich, jak snadno je dokázal zaměnit. Po tom jsem mu už do hlavy nevstoupil.
Když byla z dohledu, opřel jsem se o chladný kmen obrovského stromu. A přeskakovat jsem z jedné mysli do druhé, nespouštěl jsem ji z očí a byl jsem rád, když jsem se mohl dívat přes myšlenky Angely Weberové. Přál jsem si, abych ji mohl nějak poděkovat - jednoduše za to, že je milý člověk. Při pomyšlení na to, že Bella má alespoň jednu přítelkyni, která stojí za to, jsem se cítil lépe.
Pozoroval jsem ji z každého možného úhlu a všiml jsem si, že je znovu smutná. To mě překvapilo - myslel jsem si, že slunce jí na rtech udrží úsměv. Na obědě jsem ji viděl, jak občas pokukuje po našem prázdném stole - to mě rozrušilo. Dodalo mi to naději. Možná jsem jí také chyběl.
Plánovala si vyrazit s nějakými dívkami - automaticky jsem si naplánoval dozor - ale ty plány se posunuli, protože Mike místo Belly pozval na rande Jessiku.
Takže jsem šel rovnou k ní domů, udělal jsem rychlou prohlídku lesa, abych se ujistil, že nikdo nebezpečný se nepotuluje příliš blízko. Věděl jsem, že Jasper upozornil svého téměř-bratra, aby se vyhýbal městu - citoval moji nepříčetnost jako vysvětlení a také varování - ale já jsem mu nechtěl dát ani nejmenší šanci. Petr a Charlotte nechtěli v naší rodině záměrně vyvolávat napětí, ale úmysly se mění ...
Dobře - přeháněl jsem to. Bylo mi to jasné.
Jakoby Bella věděla, že ji pozoruju, jakoby se slitovala nad mým trápením, když jsem ji neviděl - po dlouhé hodině uvnitř vyšla na zadní dvůr. V jedné ruce měla knihu a pod druhou deku.
Potichu jsem vylezl na nejvyšší větve nejbližšího stromu a prohlížel jsem ten dvůr.
Rozprostřela si deku na vlhkou trávu, lehla si na břicho a začala rychle listovat v knize, jako by se pokoušela najít, kde skončila. Četl jsem jí přes rameno.
Ach - zase klasika. Fanynka Jane Austenové.
Četla rychle, překřižujíc si ve vzduchu kotníky. Pozoroval jsem hru slunečních paprsků a větru v jejích vlasech, když její tělo najednou ztuhlo a ruka jí na stránce zmrzla. Vše, co jsem viděl, bylo, že se dostala ke třetí kapitole, když hrubě shrabala tučnou část stran a obrátila je.
Letmo jsem se podíval na nadpis - Mansfieldské panství. Začínala nový příběh - ta kniha byla sbírka románů. Zajímalo mě, proč ty příběhy tak náhle vyměnila.
O malou chvilku knihu nahněvaně zabouchla. Se zuřivým, zamračeným výrazem ji odhodila stranou a převalila se na záda. Zhluboka se nadechnout - jakoby se chtěla uklidnit - vyhrnula si rukávy a zavřela oči. Vzpomínal jsem na ten román, ale nepamatoval jsem si v něm nic tak útočné, aby ji to rozrušilo. Další záhada. Povzdechl jsem si.
Ležela velmi klidně, pohnula se jen jednou - odhrnula si vlasy z obličeje. Kolem hlavy se jí rozprostřela kaštanová záplava. Poté byla opět nehybná.
Dech se jí zpomalil. Po pár dlouhých minutách se jí začaly chvět rty. Mumlala si ze spánku. Nemožné odolat. Poslouchal jsem tak daleko, jak se jenom dalo, ignorujíc hlasy v okolních domech.
Dvě polévkové lžíce mouky ... jeden hrnek mléka ...
Pojď! Přehoď to přes tu obruč! Ale, no tak!
Červený nebo modrý ... nebo bych si možná měla obléknout něco neformálního ...

Nikdo nebyl příliš blízko. Seskočil jsem na zem a tiše přistál na prstech.
To bylo strašně špatné, strašně riskantní. Jak povýšeně jsem vždy soudil Emmetta pro jeho bezohledné řízení a Jaspera pro nedostatek disciplíny - a teď jsem já vědomě a v divoké bezstarostnosti porušil všechna pravidla - oproti tomu byly jejich chyby zanedbatelné. Býval jsem tím odpovědným.
Vzdechl jsem si, ale i tak jsem se bezohledně plížil do slunce.
Vyhnul jsem se pohledu na sebe ve slunečním záření. Stačilo, že moje kůže byla kamenná a nelidská ve stínu; nechtěl jsem se vidět vedle Belly ještě i na slunci. Rozdíl mezi námi byl již tak nepřekonatelný a dost bolestný na to, abych měl v hlavě ještě i tento obrázek.
Ale nemohl jsem ignorovat ty duhové jiskry, které se odrážely na její kůži, když jsem se přiblížil. Čelist mi při tom pohledu strnula. Mohl jsem být ještě větší monstrum? Představil jsem si její zděšení, kdyby teď otevřela oči ...
Začal jsem ustupovat, ale ona znovu zamumlala, udržujíc mě tam.
"Mmm ... Mmm."
Nic srozumitelného. No, chvilku si počkám.
Opatrně jsem jí ukradl tu knihu - natáhnul jsem ruku a když jsem byl moc blízko, zatajil jsem dech - pro jistotu. Začal jsem dýchat, až když jsem byl pár metrů dále, ochutnával jsem její vůni ovlivněnou sluncem na otevřeném prostoru. To teplo zřejmě její vůni ještě více zpříjemňovalo. Hrdlo mi hořelo touhou, ten oheň byl opět čerstvý a divoký, protože jsem od ní byl pryč příliš dlouho.
Chvíli jsem to kontroloval a potom - nutil jsem se dýchat nosem - jsem tu její knihu nechal otevřít se mi v rukou. Začala s první ... rychle jsem si nalistovat třetí kapitolu Rozumu a citu a hledal jsem v trochu příliš uhlazené próze Jane Austenové něco potenciálně rozčilujícího.
Když se mi oči automaticky zastavily na mém jménu - byla tam poprvé představovaná postava Edwarda Ferrarsa - Bella zase promluvila.
"Mmm. Edward. "Povzdechla si.
Tentokrát jsem se nelekl, že se probudila. Její hlas bylo jen tiché, toužebné mumlání. Ne vystrašení křik, který by spustila, kdyby mě teď zahlédla.
Radost bojovala s odporem ke mně samému. Alespoň se jí o mně stále zdálo.
"Edmund. Aach ... příliš blízko ... "
Edmund?
Ha! Vůbec se jí o mně nesnívá, uvědomil jsem si vztek. Opět se v plné síle vrátil ten odpor. Snilo se jí o vymyšlených postavách. Tak, zase ta moje domýšlivost.
Vrátil jsem jí knihu a odkradl jsem se do úkrytu ve stínu - kam jsem patřil.
Odpoledne přešlo a já jsem pozoroval - znovu bezmocný - jak slunce pomalu klesá oblohou a k ní se přes trávník plazí stíny. Chtěl jsem je zatlačit zpět, ale tma byla nevyhnutelná; stíny mi ji vzali. Její pokožka vypadala bez světla příliš světlé - strašidelně. Vlasy měla opět tmavé, oproti tváři téměř černé.
Byl to děsivý pohled - jako kdyby se Aliciny inkriminující vize splnily. Bellin stejnoměrný, silný tep mi byl jedinou útěchou, zvuk, který mi v tuto chvíli nedovoluje proměnit se v noční můru.
Ulevilo se mi, když přišel domů její otec.
Trochu jsem ho slyšel, jak byl na cestě k domu. Nějaká nejasná mrzutost ... v minulosti, něco z jeho pracovního dne. Očekávání se mísilo s hladem - hádal jsem, že se těší na večeři. Ale jeho myšlenky byly tak tiché a potlačené, že jsem si nemohl být jist; zachycoval jsem jen jejich podstatu.
Uvažoval jsem, jak zněla její matka - co za genetickou kombinaci to bylo, že ji vytvořila jedinečnou.
Bella se probudila a rychle se posadila, když pneumatiky auta jejího otce projely po kostkové příjezdové cestě. Rozhlédla se kolem sebe, vypadala zmatena tou nečekanou tmou. Na jeden krátký moment se její oči zastavily na stínu, v němž jsem se skrýval, ale rychle se zase mihli pryč.
"Charlie?" Zeptala se tichým hlasem, stále dívajíc se do stromů, které obklopovali ten malý dvůr.
Dveře jeho auta se s bouchnutím zavřeli a ona se za tím zvukem obrátila. Rychle se postavila a posbírala si věci-k lesu vyslala ještě jeden pohled.
Přesunul jsem se na strom blíže k jejich zadnímu oknu v malé kuchyni a poslouchal jsem jejich večerní rozhovor. Bylo zajímavé porovnávat Charlieho slova s jeho tlumenými myšlenkami. Jeho láska a starost o jedinou dceru byly téměř nepřekonatelné a přesto byly jeho slova střízlivé a nenucené. Většinu času proseděli v tichu.
Slyšel jsem ji mluvit o jejích plánech na následující večer v Port Angeles, a tak jsem zdokonalil i své vlastní plány. Jasper Petra a Charlotte nevaroval, aby si drželi odstup od Port Angeles. I když jsem věděl, že se nedávno nakrmili a záměrně by nelovili kdekoliv v okolí našeho domova, raději ji budu sledovat. Konec konců, tam venku byl vždy někdo z mého druhu. No a ještě k tomu všechny ty lidské nebezpečí, o kterých jsem nikdy předtím moc neuvažoval.
Zaslechl jsem její vyslovenou starost z toho, že nechá otce, aby si sám udělal večeři a usmál jsem se nad tím to dokladem mé teorie - ano, byla opatrovatelka.
A pak jsem odešel, věděl jsem, že se vrátím, když bude spát.
Nenabourám její soukromí způsobem, jakým by to udělal pokukující prasák. Byl jsem tu na její ochranu, nikoli na to, abych na ni chtivý hleděl, což by bezpochyby spravil Mike Newton, kdyby byl dost svižný na to, aby se pohyboval ve vrcholcích stromů jako já. Nebudu s ní zacházet tak hrubě.
Když jsem se vrátil domů, dům byl prázdný, což mi jen vyhovovalo. Nechyběly mi ty zmatené nebo pohrdavé myšlenky, dotazy na moje duševní zdraví. Emmet mi na hlavním sloupu nechal nalepený vzkaz.
Fotbal na Rainerském poli - pojď! Prosím?
Našel jsem pero a pod jeho prosbu načmáral jediné slovo - sorry. Týmy měly v každém případě i beze mne.
Šel jsem na ten nejkratší lovecký výlet, uspokojující se s menšími, jemnějšími stvořeními, které nechutnali tak dobře jako dravci a pak jsem se před návratem do Forks převlékl do čistých šatů.
Bella tuto noc nespala tak dobře. Mlátila do své přikrývky, její tvář někdy ustaraná, jindy smutná. Byl jsem zvědavý, jaká noční můra ji to pronásledovala ... a pak jsem si uvědomil, že jsem se to vážně raději nechtěl dozvědět.
Když vyprávěla, většinou mrzutě mumlala ponižující věci na Forks. Jen jednou, když vydechla slova "Vrať se" a natáhla ruku - němá prosba - jsem měl šanci doufat, že mohla snít o mně.
Další školní den, poslední den kdy mě uvězní slunce, byl téměř stejný jako ten předchozí. Bella vypadala ještě sklíčeněji než včera a já jsem přemýšlel, jestli se vyvleče ze svých plánů - nevypadala, že má na ně náladu.
Ale byla to Bella - pravděpodobně upřednostní potěšení svých kamarádek před vlastním.
Dnes si oblékla tmavomodrou halenku a ta barva jí perfektně zdůraznila pokožku - vypadala až krémově.
Škola skončila a Jessika souhlasila, že obě dívky vyzvedne - šla i Angela, za což jsem byl vděčný.
Šel jsem si domů pro auto. Když jsem zjistil, že jsou tam Peter a Charlotte, rozhodl jsem se, že si mohu dovolit dát těm dívkám nějakou tu hodinku na začátek. Nikdy bych nesnesl pronásledovat je a zároveň při tom jezdit povolenou rychlostí - příšerná myšlenka.
Vešel jsem přes kuchyni, neurčitě jsem kývl Emmettovi a Esme na pozdrav jak jsem kolem všech procházel v přední místnosti, zamířil jsem rovnou ke klavíru.
Wow, on je zpět, Rosalie, samozřejmě.
Ach, Edward. Strašně nerada ho vidím takto trpět. Esminu radost postupně kazí starost. Měla by si dělat starosti. Tahle love story, kterou si pro mne vysnila, se každou sekundu stále zřetelněji přikláněla k tragédii.
Zabav se v Port Angeles, pomyslela si Alice vesele. A dej mi vědět, když budu mít oprávnění hovořit s Bellou.
Si trapnej. Nemůžu uvěřit, že si prošvihl zápas jen proto, aby si někoho sledoval jak spí,
bručel Emmet.
Jasper mi myšlenku nevěnoval, i když ta píseň, co jsem hrál, zněla trochu bouřlivěji, než jsem zamýšlel. Byla to stará píseň se známým tématem: Chtíč. Jasper se loučil se svými přáteli, kteří po mně zvědavě pokukovali.
Jaká zvláštní bytost, myslela si Charlotte velikosti Alice s bílo-blonďatými vlasy. A byl takový normální a milý, když jsme se viděli naposledy.
Petrova myšlenky byly téměř stejná, vlastně jako vždy.
Musí to být těmi zvířaty. Z nedostatku lidské krve časem zešílí, uzavřel to. Jeho vlasy byly přesně tak světlé jako ty její a téměř tak dlouhé. Byli si velmi podobní - kromě výšky, protože byl skoro tak vysoký jako Jasper - jak ve vzezření, tak v myšlenkách. Vždy jsem si o nich myslel, že jsou výborně vyrovnaný pár.
Všichni kromě Esmé o mně po chvíli přestali přemýšlet a já jsem hrál tlumenější tóny, abych neupoutal pozornost.
Dlouho jsem si neuvědomoval, prostě jsem nechal hudbu, aby mě suspendovala z toho neklidu. Bylo těžké mít tu dívku z dohledu i z mysli. K jejich rozhovoru jsem se vrátil, až když to loučení bylo definitivní.
"Pokud opět uvidíš Marii," trochu obezřetně hovořil Jasper, "vyřiď jí, že jí přeji všechno dobré."
Maria byla upír, který je oba stvořil - Jaspera v druhé polovině devatenáctého století a Petra nedávno, v čtyřicátých letech. Jednou Jaspera navštívila, akorát jsme byli v Calgary. Byla to rušná návštěva - okamžitě jsme se museli přestěhovat. Jasper ji slušně požádal, aby si v budoucnu udržovala odstup.
"Nemyslím, že to bude v dohledné době," řekl Petr se smíchem - Maria byla nesporně nebezpečná a mezi ní a Petrem hodně lásky nezůstalo. Petr byl nakonec nástrojem Jasperova selhání. Jasper byl vždy Mariiným oblíbencem; to, že ho jednou plánovala zabít, považovala za nepodstatný detail. "Ale pokud se to stane, určitě vyřídím."
Pak si potřásli rukama a připravovali se na odjezd. Nechal jsem píseň, kterou jsem právě hrál, vytratit se do neuspokojivého konce a rychle jsem se postavil.
"Charlotte, Petře," řekl jsem a kývl jsem k nim.
"Ráda jsem tě opět viděla, Edwarde," řekla Charlotte pochybovačně. Petr mi jen na oplátku kývl.
Blázen, hodil po mně Emmet.
Idiot, pomyslela si zároveň Rosalie.
Chudák chlapec. Esmé.
No a Alice horečným tónem. Jdou přímo na východ do Seattlu. Nikam nedaleko Port Angeles. Viděním mi to dokázala.
Předstíral jsem, že jsem to neslyšel. Moje záminky byly již tak dost chabé.
Konečně v autě, jsem se cítil uvolněnější; to robustní mručení motoru, který mi Rosalie posílila - minulý rok, když měla lepší náladu - bylo uklidňující. Byla úleva být v pohybu, vědět, že každou mílí, která přeletěla pod mými pneumatikami, se dostávám blíže k Belle.

7. KAPITOLA (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:07 | Lucyk |  Půlnoční Slunce


Melodie
Když jsem dorazil do školy, musel jsem ještě čekat. Poslední hodina ještě neskončila. To se mi hodilo, protože jsem musel o mnoha věcech popřemýšlet a potřeboval jsem být sám.
V autě zůstala její vůně. Okna jsem nechal zavřené, nechal jsem ji na mě útočit, snažil jsem se zvyknout na ten pocit, který mi schválně pálilo hrdlo.
Přitažlivost.
To byla ta sporná část na rozmyšlenou. Z tolika různých pohledů, tak mnoho různých významů a stupňů. Není to totéž, jako láska, ale je s ní neoddělitelně spjata.
Neměl jsem tušení, jestli Bellu přitahuju. (Bude její duševní ticho nějakým způsobem pokračovat a stále více mě ničit, dokud se nezblázním? Nebo nakonec přesáhnu nějakou hranici?)
Pokusil jsem se srovnat její fyzické reakce s reakcemi ostatních (tajemníčka a Jessiky Stanleyové), ale to srovnání bylo neprůkazné. Stejné znaky - změny srdečního tepu a dýchacího vzorce - mohly zcela jednoduše kromě zájmu znamenat i strach, šok nebo úzkost. Vypadalo nepravděpodobné, že by Bella mohla sdílet ten typ myšlenek, který většinou měla Jessika Stanleyová. Koneckonců Bella velmi dobře věděla, že se mnou něco není v pořádku, i kdyby zcela přesně nevěděla, co to je. Dotkla se mé ledové ruky a od toho chladu stáhla ruku pryč.
A přesto ... když jsem si vzpomněl na ty fantazie, které mi byly odporné, ale na Jessičiném místě jsem si představil Bellu ...


(celý článek)

6. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:05 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

6. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

Ta úleva byla tak intenzivní, až jsem se rozesmál. Byla v pořádku.
"Vedl jsem ji do ošetřovny," řekl Mike. "Ale dále už nezvládala jít."
"Já ji vezmu. Ty se můžeš vrátit do třídy, "řekl jsem obezřetně.
Mike zaťal zuby. "Ne. Já to mám udělat. "
Nemínil jsem tam jen stát a dohadovat se s tím chudákem.
Nadšený a šokovaný, částečně vděčený až zarmoucený z této krizové situace, která způsobila, že dotknout se jí bylo nutné - jsem Bellu jemně z toho chodníku zvedl a držel ji na rukou, přitom používajíc jen její oblečení, zachovával jsem mezi našimi těly největší možnou vzdálenost. A zároveň jsem již kráčel pryč, nepřiměřeným spěchem jsem se jí snažil dostat do bezpečí - jinými slovy, co nejdál ode mne.
Její oči se okamžitě otevřely - užasnuté.
"Dej mě dolů," přikázala mi slabým hlasem - znovu zahanbena. Uhádl jsem to z jejího výrazu. Nerada ukazovala slabost.
Ledva jsem začal Mika, jak za námi protestoval.
"Vypadáš hrozně," řekl jsem jí, vysmívajíc se jí protože s ní nic nebylo - kromě zamotání hlavy a slabého žaludku.



"Polož mě zpět na chodník," řekla. Rty měla bílé.
"Takže ty při pohledu na krev omdlíváš?" No mohlo to být ještě lepší?
Zavřela oči a stiskla rty.
"A to ani není tvoje vlastní," přidal jsem a můj úsměv se rozšířil.
Byli jsme u ošetřovny. Dveře byly kousíček otevřené, tak jsem je odkopl z cesty.
Slečna Copeová překvapeně vyskočila. "Jejda," zalapala po dechu, dříve než prozkoumala popelavou dívku v mém náručí.
"Omdlela na biologii," vysvětlil jsem, dokud se její fantazie příliš nevymykala kontrole.
Pospíšila si, otevřít mi dveře na ošetřovnu. Belliny oči byly opět otevřené, sledovala ji. Slyšel jsem vnitřní úžas té postarší sestřičky, když jsem ji opatrně položil na jedinou ošuntělou postel. Jakmile jsem ji už nemusel držet na rukou, postavila se mezi nás přes celou šířku místnosti. Moje tělo bylo příliš vzrušené, příliš nedočkavé, moje svaly napnuté, jed uvolněn. Byla tak teplá a voňavá.
"Je jen trochu mimo," ujistil jsem paní Copeovou. "Na biologii si zjišťují krevní skupiny."
Přikývla, už chápala. "Vždy se někdo najde."
Ztlumil jsem smích. Věřte Belle, že bude mezi nimi.
"Jen si na chvilku lehněte, zlato," řekla paní Hammondová. "To přejde."
"Já vím," řekla Bella.
"Stává se vám to často?" Zeptala se sestra.
"Někdy," přiznala Bella.
Pokusil jsem se zamaskovat smích kašláním.
To obrátilo sestřičičinu pozornost ke mně. "Vy se již můžete vrátit do třídy," řekla.
Podíval jsem se jí přímo do očí a s perfektní jistotou jsem zalhal. "Mám tu zůstat s ní."
"Hmm. Zajímalo by mě...ale dobře," přikývla paní Hammondová.
Na ní to fungovalo jednoduše. Proč s Bellou musí být tak složité?
"Zlato, jdeme vám sehnat nějaký led na čelo," řekla sestra, mírně vyvedená z míry z hledění do mých očí - to by lidé měli být - a opustila místnost.
"Měl si pravdu," zasténala Bella, zavírající oči.
Co tím myslela? Skočil jsem rovnou k tomu nejhoršímu závěru; vzala na vědomí moje varování.
"To obvykle mívám," řekl jsem, snaží se udržet si v hlase pobavení; teď znělo kysele. "Ale v čem tentokrát?"
"Ulejvání neškodí," Povzdechla si.
Ach, zase úleva.
Pak byla ticho. Jen pomalu dýchala. Rty její postupně růžověli. Ústa měla mírně nevyvážené, její spodní ret byl trochu plnější v porovnání s vrchním. Ze zírání na její rty jsem se cítil zvláštně. Chtěl jsem k ní jít blíže a to nebyl dobrý nápad.
"Tam venku si mě na chviličku vylekala," řekl jsem - abych obnovil konverzaci a mohl znovu slyšet její hlas. "Myslel jsem si, že Newton vleče tvoje mrtvé tělo, aby ho zakopal v lese."
"Ha, ha," řekla.
"Upřímně - viděl jsem mrtvá těla s lepší barvou." To byla vlastně pravda. "Už jsem se obával, že budu muset pomstít tvou vraždu." A udělal bych to.
"Chudák, Mike," Povzdechla si. "Vsadím se, že je naštvaný."
Pulzovala mnou zlost, ale rychle jsem ji uklidnit. Její zájem byl určitě jen soucit. Byla laskavá. Nic víc.
"Totálně mě nesnáší," řekl jsem jí, potěšen tou myšlenkou.
"To nemůžeš vědět."
"Viděl jsem jeho tvář - bylo to poznat." Byla pravděpodobně pravda, že při čtení jeho tváře bych měl dostatek informací na naprosto stejné usuzování. Veškerá tato praxe s Bellou zlepšovala mou schopnost v čtení lidských výrazů.
"Jak to, že si mě viděl? Myslela jsem, že se ulejváš. "Její tvář vypadala lépe - ten zelený nádech z její průsvitné pokožky zmizel.
"Seděl jsem v autě a poslouchal CD-čka."
Její výraz se strhl, jakoby ji moje úplně obyčejná odpověď nějak zaskočila.
Když paní Hammondová přinesla sáček s ledem, Bella otevřela oči.
"Jak ti je zlato?" řekla sestra, jak jej pokládala na její čelo. "Vypadáš lépe."
"Myslím, že už jsem v pořádku," řekla Bella a při odkládání obkladu se zatřásla. Samozřejmě. Nelíbilo se jí, když se o ni starali.
Ruce paní Hammondové se k ní protáhli, jakoby ji šli zatlačit zpět dolů, ale právě tehdy slečna Copeová otevřela dveře a vstoupila. Z jejím příchodem přišel i pach čerstvé krve, jen závan.
Neviditelný v pracovně za ní, stál Mike Newton, stále naštvaný - přál si, aby ten těžký kluk, kterého táhl nyní, bylo toto děvče, které zde bylo se mnou.
"Máme tu dalšího," řekla slečna Copeová.
Bella rychle seskočila z lůžka, nedočkavě, aby se dostala zpod světla reflektoru.
"Tady máte," řekla, podávající obklad paní Hammondové. "Já to už nepotřebuji."
Mike zavrčel, kdy napůl dostal Leeho Stevensa přes dveře. Z ruky, kterou si Lee držel na tváři stále kapala krev, řinula se mu až na zápěstí.
"Ach, ne." Pokyn na můj odchod - a zjevně i Bellin. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Pohlédla na mě zmatenýma očima.
"Věř mi - běž."
Otočila se a zachytila dveře dříve, než se stihli zabouchnout, ženouc do kanceláře. Těsně jsem ji následoval. Její poletujíce vlasy se mi otřeli o ruku...
Otočila se, aby na mě pohlédla, oči stále rozšířené.
"Ty si mě vážně poslechla." Poprvé.
Její malý nos se zvraštil. "Zacítila jsem krev."
Hleděl jsem ni v čistém úžasu. "Lidé krev necítí."
"No, já ano - právě z toho mi je zle. Páchne jako rez...a sůl. "
Tvář mi zmrzla, stále jsem civěl.
Byla vlastně fakt člověk? Vypadala lidsky. Byla jemná jako člověk. Voněla jako člověk - no, ve skutečnosti ještě lépe. Chovala se lidsky...přibližně. Ale nemyslela ani nereagovala jako člověk.
Jaká jiná možnost tedy ještě byla?
"Co?" Žádala.
"Ale nic."
Potom nás vyrušil Mike Newton, který vstoupil do místnosti s rozčílenými, násilnickými myšlenkami.
"Ty vypadáš lépe," obořil se na ni.
Moje ruka se trhla, chtěla ho naučit se chovat. Budu se muset krotit, protože jinak to ukončím a zabiju tohoto protivný kluka.
"Hlavně drž ruku v kapse," řekla. Jednu bláznivou sekundu jsem si myslel, že mluví se mnou.
"Už to nekrvácí," odpověděl mrzutě. "Jdeš zpět do třídy?"
"Blázníš? Musela bych se hned otočit a vrátit se sem. "
To bylo velmi dobré. Myslel jsem si, že budu muset přijít o celou hodinu s ní a teď jsem místo toho měl ještě i něco navíc. Byl jsem chamtivý, lakomec nadšený za každou minutu.
"Aha, no to asi fakt ..." mrmlal Mike. "Tak co, jdeš tento víkend? Na pláž? "
Uf, měly plány. Hněvem jsem ztuhnu. Ale byl to skupinový výlet. Něco takového jsem viděl i v hlavách jiných studentů. Nejen oni dva. I tak mě to štvalo. Nehybně jsem se opřel o pult, snaží se uklidnit.
"Jasně, vždyť jsem říkala, že půjdu," slíbila mu.
Takže i jemu už řekla ano. Ta žárlivost byla najednou bolestivější než žízeň.
Ne, byl to jen skupinový výlet, snažil jsem se sám sebe přesvědčit. Jen stráví den s kamarády. Nic víc.
"Setkáme se o desáté před otcovým obchodem." A Cullen NENÍ pozván.
"Budu tam," řekla.
"Tak se uvidíme na tom pohybu."
"Zatím ahoj," odpověděla.
Odšoupal se na hodinu, jeho myšlenky byly plné hněvu. Co na tom blbcovi vidí? Jasné, je bohatý, myslím. Holky si myslí, že je úžasný, ale já to nechápu. Příliš...příliš perfektní. Vsadím se, že jeho otec na nich všech experimentuje z plastickými operacemi. To proto jsou všichni takoví bílí a pěkní. Není to přirozené. A on vypadá tak ... děsivě. Někdy, když na mě čumí, odpřísahal bych, že přemýšlí o tom, že mě zabije ...
Mike nebyl tak úplně padlí na hlavu.
"Tělocvik," zopakovala Bella ticho. Povzdech.
Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že je opět kvůli něčemu smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na svou další hodinu s Mikem a já jsem byl úplně pro.
Popošel jsem k ní a sklonil jsem se těsně k jejímu obličeji, cítící to teplo její kůže vyzařují k mým rtům. Netroufl jsem si dýchat.
"To mohu zařídit," zamumlal jsem. "Jdi si sednout a tvář se bledě."
Udělala, o co jsem ji požádal, sedla si na jednu skládací židli a opřela si hlavu dozadu o zeď, zatímco za mnou slečna Copeová vyšla ze zadní místnosti a popošla ke svému stolu.
Když měla zavřené oči, vypadala, jakoby znovu omdlela. Ještě se jí nevrátila běžná barva.
Otočil jsem se k sekretářce. Doufejme, že Bella bude dávat pozor, pomyslel jsem si zatrpklý. Takto by měl člověk reagovat.
"Slečno Copeová?" Zeptal jsem se, opět využívat svůj přesvědčovací hlas.
Řasy se jí zatřepotali, srdce urychlilo. Příliš mladý, vzpamatuj se! "Ano?"
To bylo zajímavé. Když se puls zrychlil Shelly Copeové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by byla vystrašení. U lidských žen jsem byl na to zvyklý... přesto jsem při Bellině uháňajícím srdci o takovém vysvětlení ještě neuvažoval.
Celkem se mi ta myšlenka líbila. Vlastně až příliš. Usmál jsem se a dýchání slečny Copeové bylo hlasitěji.
"Bella má další hodinu tělocvik, ale já si nemyslím, že by už byla natolik v pořádku. Vlastně bych ji měl asi vzít rovnou domů. Myslíte, že byste ji mohli z hodiny omluvit? "Podíval jsem se do jejích mělkých očí, vychutnávajíc si ten zmatek, který to působilo v její myšlenkách. Bylo možné, aby Bella ...?
Slečna Copeová musela nahlas polknout předtím, než promluvila. "I vy potřebujete, abych vás omluvila, Edwarde?"
"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."
Už jsem si ji moc nevšímal. Zkoumal jsem tuto novou možnost.
Hmm. Rád bych uvěřil, že i pro Bellu jsem přitažlivý, jako pro jiné lidi, ale kdy měla Bella stejné reakce jako ostatní? Neměl bych si dělat naděje.
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello. "
Bella slabě přikývla - trochu přeháněla.
"Půjdeš sama, nebo tě mám zase odnést?" Zeptal jsem se, pobavený jejím ubohým divadélkem. Věděl jsem, že chce jít - nechce být slabá.
"Půjdu sama," řekla.
Zase správně. Zlepšuji se.
Vstala, na chvíli zaváhala, jako by si kontrolovala rovnováhu. Přidržel jsem jí dveře a vyšli jsme do deště.
Sledoval jsem, jak nastavila tvář jemnému dešti - oči zavřené, na rtech nepatrný úsměv. Na co myslela? Něco na jejím chování bylo mimo, a já jsem si rychle uvědomil, proč mi její postoj byl takový neznámý. Normální lidské dívky by takto nevystavovalo tvář mrholení; normální lidské dívky měly většinou make-up, i na takovém vlhkém místě.
Bella nikdy nenosila make-up, Ne že by měla. Kosmetický průmysl vydělával biliony dolarů ročně na ženách, které se snažili dospět k pokožce, jakou má ona.
"Děkuji," řekla a usmívala se na mne. "To stojí i za tu nevolnost, když se člověk vyhne tělocviku."
Procházel jsem školní areál, rozmýšlejíc jak prodloužit můj čas s ní. "Kdykoli," řekl jsem.
"Takže půjdeš? Myslím v tu sobotu? "Znělo to nadějně.
Ach, její naděje byla lichotivě. Chtěla jít se mnou, ne s Mikom Newton. A já jsem chtěl říct ano. Ale musel jsem zvážit mnoho věcí. Výjimečně mělo tuto Sobotu svítit slunce ...
"Kam to vlastně přesně jedete?" Snažil jsem se udržet lhostejný tón, jakoby na tom ani nezáleželo. Mike ale řekl pláž. Tam není velká šance vyhnout se slunci.
"Dolů do La Push, na First Beach."
Do pekla. No, tak teda nic.
V každém případě, Emmet by byl naštvaný, kdybych zrušil naše plány.
Pohlédl jsem na ni, trpce se usmívajíc. "Fakt si nemyslím, že jsem pozván."
Povzdechla si, už rezignovaně. "Já jsem tě právě pozvala."
"My dva bychom již tento týden raději Mika neměli dráždit. Nechceme, aby výbuchl. "Pomyslel jsem si, že bych chudáčkovi Mikeovi k tomu dopomohl a intenzivně jsem si vychutnával ten vnitřní obraz.
"Mike ať jde k čertu," řekla, opět odmítavě. Široce jsem se usmál.
A pak ode mne začala odcházet.
Bez rozmýšlení jsem natáhnul ruku a chytil ji zezadu za bundu. Trhla sebou a zastavila.
"Kam si myslíš, že jdeš?" Byl jsem téměř vzteklý, že mě opouští. Nebyl jsem s ní dost času. Nemohla jít, ještě ne.
"Jdu domů," řekla, popletená, proč by mě to mělo trápit.
"Neposlouchala si, jak jsem slíbil, že tě tam bezpečně dopravím? To si myslíš, že tě nechám v tomto stavu řídit? "Věděl jsem, že to se jí nebude líbit - moje poukazováním na slabost na její straně. Ale v každém případě jsem potřeboval trochu praxe, kvůli tomu Seattlu. Zjistit, zda dokážu odolat její blízkost v uzavřeném prostoru. Toto byla mnohem kratší cesta.
"V jakém stavu?" Žádala. "A co moje auto?"
"Postarám se, aby ho Alice po škole odvezla." Opatrně jsem ji táhl zpět ke svému autu, když jsem nyní věděl, že i kráčet přímo byla pro ni výzva.
"Pusť mě!" Řekla, naklonila se na stranu a téměř zakopla. Natáhnul jsem ruku, abych ji zachytil, ale vyrovnala to dříve, než to bylo nutné. Neměl bych hledat záminku, abych se jí dotknul. To mi připomnělo přemýšlení o reakci paní Copeové, ale odložil jsem to na později. Tam toho bylo až příliš mnoho na rozmyšlení.
Vedle auta jsem ji pustil a ona narazila do dveří. Budu muset být ještě opatrnější, zohledňovat jejich chabou rovnováhu ...
"Držák jeden!"
"Je otevřeno."
Nastoupil jsem a nastartoval. Nehybně stála, stále venku, i když déšť zesílil a věděl jsem, že nemá ráda zimu a vlhko. Voda její zmáčela husté vlasy, až byly skoro černé.
"Jsem zcela schopna dopravit se domů sama!"
Samozřejmě, že byla - já jsem nebyl schopen nechat ji jít.
Stáhnul jsem okno na její straně a naklonil se k ní. "Nastup Bello."
Oči se jí zúžily a já jsem uhádnul, že se rozhoduje, zda má nebo nemá utíkat.
"Prostě tě odtáhnu zpět," slíbil jsem, vychutnávajíc si mrzutost na její tváři, když si uvědomila, že bych to dokázal.
S bradou strnulé vystrčenou, otevřela dveře a vlezla dovnitř. Z vlasů jí kapalo a boty o sebe skřípaly.
"To vůbec není třeba," řekla chladně. Pomyslel jsem si, že pod tím hněvem vypadá zahanbeně.
Jen jsem přidal topení, aby jí bylo příjemně a ztlumit hudbu. Vyrazil jsem k východu, pozorujíce ji koutkem oka. Spodní ret jí tvrdohlavě vyčníval. Přijíždějíc k ní jsem na ni, zkoumat, co jsem při tom cítil ... znova jsem přemýšlet o tajemné reakci ...
Najednou se při pohledu na stereo, usmála a oči se jí rozšířily. "Clair de Lune?" Zeptala se.
Fanynka klasiky? "Znáš Debussyho?"
"Moc ne," řekla. "Moje máma hrává doma hodně klasiky - poznám jen své oblíbené."
"Také je to jedna z mých oblíbených." Civěl jsem na déšť a uvažoval o tom. Vlastně jsem s ní měl něco společného. Začínal jsem si myslet, že jsme rozdílný ve všem.
Nyní vypadala uvolněnější, koukala na déšť jako já, nevidomýma očima. Využil jsem jejího momentálního rozptýlení na experiment s dýcháním.
Opatrně jsem se nosem nadechl.
Síla.
Pevněji jsem sevřel volant. V dešti voněla ještě lépe. Nemyslel jsem si, že to je možné. Sprostě jsem si najednou představoval, jak by chutnala.
Pokusil jsem se polknout navzdory ohni v krku, abych myslel na něco jiného.
"Jaká je tvá máma?" Zeptal jsem se - rozptýlení.
Bella se usmála. "Vypadá jako já, ale je hezčí."
O tom jsem pochyboval.
"Já mám v sobě příliš mnoho z Charlieho," pokračovala. "Je mnohem společenštější a odvážnější než já."
Tak o tom jsem taky pochyboval.
"Je trochu excentrická a nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka. "Do hlasu se jí vkradla melancholie; čelo se jí svraštilo.
Znova, zněla spíše jako rodič než dítě.
Zastavil jsem před jejím domem a příliš pozdě jsem zvažoval, zda vlastně mám vědět kde bydlí. Ne, toto nebude podezřelé - v tak malém městě a když má otce veřejnou osobu ...
"Kolik ti je Bello?" Musela být starší než její vrstevníci. Možná šla do školy později nebo byla zadržována ... to neznělo pravděpodobně.
"Sedmnáct," odpověděla.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Zasmála se.
"Co je?"
"Máma vždy říká, že jsem se narodila jako pětatřicetiletá a každým rokem se blížím střednímu věku." Opět se zasmála a pak vzdychla. "No, někdo musí být dospělý."
To mi věci vysvětlilo. Už jsem to chápal ... starost o matku vysvětlovala Bellinu zralost. Musela skoro vyrůst, stát se dozorce. Proto neměla ráda, když se starali o ni - měla pocit, že je to její práce.
"Ty také nevypadáš jako student střední školy," řekla, vytrhnujíc mě ze zasnění.
Spravil jsem grimasu. Všechno, čeho jsem si na ní všiml, si na oplátku všímala mnohem více. Změnil jsem téma.
"Tak, proč se tvá matka vdala za Phila?"
Před odpovědí minutu váhala. "Moje máma ... je velmi mladá na svůj věk. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Ať říká co chce, je do něj blázen. "Shovívavě protřepala hlavou.
"Ty to schvaluješ?" Zajímalo mě.
"Záleží na tom?" Zeptala se. "Chci, aby byla šťastná ... a ona chce jeho."
Ta nesobeckost její poznámky mě šokovaly, kdyby tak dobře nezapadala do toho, co jsem se naučil o její povaze.
"To je velmi velkorysé ... myslím."
"Co?"
"Myslíš, že by byla i ona k tobě stejně shovývavá? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala? "
Byla to směšná otázka a já jsem si při jejím položení nedokázal udržet nezaujatý hlas. Jak sprosté, i jen uvažovat o schválení někoho jako jsem já pro jejich dceru. Jak sprosté, i jen pomyslet na to, že by si Bella vybrala mě.
"My - myslím, že ano," koktejl reakcí nějakým způsobem na můj pohled. Strach ... nebo přitažlivost?
"Ale ona je konec konců rodič. To je trochu rozdíl, "dokončila.
Trpce jsem se usmál. "Takže nikoho příliš děsivého."
Zašklebila se na mne. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piersing na obličeji a obrovské tetování? "
"To je jedna definice, předpokládám." Pro mou mysl velmi neděsivá.
"Jaká je tvá definice?"
Vždy se ptala ty nesprávné otázky. Nebo možná právě ty správné. V každém případě, akorát ty, na které jsem nechtěl odpovědět.
"Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Zeptal jsem se jí, snažíc se alespoň trochu usmát.
Přemýšlela o tom a pak mi vážným hlasem odpověděla. "Hmm ... myslím, že by si mohl, kdyby si chtěl."
I já jsem byl vážný. "Teď se mě bojíš?"
Odpověděla okamžitě, o tomto nerozmýšlela. "Ne."
Usmál jsem se ulehčen. Nemyslel jsem si, že říká úplnou pravdu, ale ani opravdu neklamala. Alespoň nebyla vystrašených až tak, aby chtěla odejít. Zajímalo by mě, jak by se cítila, kdybych jí řekl, že tady diskutuje s upírem. V duchu jsem se přikrčil, když jsem si představil její reakci.
"Tak, a teď mi řekneš něco i ty o své rodině? Určitě to je mnohem zajímavější příběh než ten můj. "
Určitě strašidelnější.
"Co chceš vědět?" Zeptal jsem se opatrně.
"Cullenovi tě adoptovali?"
"Ano."
Zaváhala a pak se tichým hlasem zeptala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
Tato nebyla tak těžká, ani jsem jí nemusel lhát. "Zemřeli před mnoha lety."
"To je mi líto," zamrmlala, zřetelně se obávala, že mě zranila.
Ona se obávala o mě.
"Vlastně si je skoro vůbec nepamatuji," ujistil jsem ji. "Carlisle a Esmé jsou mými rodiči už velmi dlouho."
"A ty je máš rád," vydedukovala.
Usmál jsem se. "Ano. Neumím si představit dva lepší lidi. "
"Máš velké štěstí."
"Vím." V tomto jednom směru, v otázce rodičů, bylo moje štěstí nepopiratelné.
"A tvůj bratr a sestra?"
Pokud bych ji zatěžovat detaily, musel bych jí lhát. Letmo jsem se podíval na hodiny, depresivní, že můj čas s ní vypršel.
"Můj bratr a sestra a také Jasper s Rosalie budou dost vytočení, když na mne budou muset čekat v dešti."
"Och, promiň, asi už musíš jít."
Nepohne se. Ani ona nechtěla, aby náš čas vypršel. Strašně, strašně se mi to líbilo.
"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpět dříve, než pan policejní náčelník Swan přijde domů, aby si mu nemusela mluvit o nehodě na biologii." Vzpomněl jsem na její rozpaky v mém náručí, pousmál jsem se.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají. "Název města vyslovila se zřetelným odporem.
Nad jejími slovy jsem se zasmál. Fakt žádné tajemství. "Užij si to na pláži." Pozzoroval jsem padající déšť, vědí, že nevydrží a mnohem silnější než obvykle jsem si přál, aby vydržel. "Krásné počasí na opalování." No, v sobotu bude. Bude se jí to líbit.
"Uvidíme se zítra?"
Obava v jejím hlase mě potěšila.
"Ne. S Emmettem si prodloužíme víkend. "Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem si udělal plány. Mohl jsem je zrušit ... ale teď nebylo nic důležitější než lov a moje rodina bude zaujatá mým chováním i bez toho, abych odhalil, jak posedlým se stávám.
"Co budete dělat?" Zeptala se a neznělo to, že by měla radost s mého odhalení.
Dobře.
"Jdeme na túru do divočiny v Goat Rocks, kousek jižně od Mount Rainer." Emmet se nemůže dočkat medvědí sezóny.
"Aha, no, tak si to užij," řekla jen částečně srdečně. Nedostatek jejího nadšení mě opět potěšil.
Když jsem na ni hleděl, začínal jsem se cítit téměř zoufale při pomyšlení na to, že bych jí - i když jen dočasně - měl dát sbohem. Byla prostě taková jemná a zranitelná. Zdálo se mi příliš riskantní, pustit ji z dohledu, když se jí mohlo cokoliv stát. A přesto, ty nejhorší věci, co se jí mohly přihodit, by mohly vyplynout z mé společnosti.
"Uděláš pro mě tento víkend něco?" Zeptal jsem se vážně.
Přikývla, oči rozšířené a zmatená mou horlivostí.
Udrž to jasné.
"Neuraz se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže ... zkus nespadnout do oceánu, nenechej se ničím přejet ani nic podobného, ano? "
Drze jsem se na ni usmál, doufá, že nevidí ten smutek v mých očích. Jak moc jsem si přál, aby nebyla o tolik méně v nebezpečí, když je daleko ode mne, bez ohledu na to, co se jí tam mohlo stát.
Utíkej, Bello, utíkej. Až příliš tě miluji, pro tvoje vlastní nebo moje dobro.
Moje starost ji urazila. Zírala na mne. "Uvidíme, co s tím dokážu udělat," odfrkla, vyskočila do deště a zabuchla za sebou dveře tak silně, jak věděla.
Úplně jako nahněvané kotě, které věří, že je tygr.
Sevřel jsem ruku kolem klíče, který jsem si právě vyndal z kapsy bundy, usmál jsem se a odjížděl jsem pryč.

6. KAPITOLA - 1. číst (Midnight sun)

30. září 2009 v 16:04 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

6. KAPITOLA - 1. číst (Midnight sun)

sun
6. Krevní skupina

Sledoval jsem jí celý den očima ostatních lidí, sotva jsem vnímal svoje vlastní okolí.
I když ne očima Mike Nowtona, protože jsem nemohl vystát jeho útočnou fantazii a taky ne Jassici Stanleyové, protože její závist vůči Belle mě rozčilovala tak, že to pro to děvče nebylo bezpečné. Angela Weberová byla dobrá volba, pokaždé když její oči byli k dispozici, byla milá-být v její hlavě bylo lehké. A někdy to byl i učitel, kdo poskytl nejlepší pohled.
Překvapovalo mě, sledujíc ji, s čím se celý den potýkala- zakopávala o praskliny na rovném chodníku, o knihy a nejvíce o vlastní nohy - že lidé, kterým jsem naslouchal, považovali Bellu za nemotornou.




Zvažoval jsem to. Popravdě, měla vážně často problémy stát rovně. Vzpomněl jsem si, jak se ten první den klopýtala k lavici, smýkání na ledě před tou nehodou, včera zakopla o práh...Divné - měli pravdu. Byla nemotorná.
Nevěděl jsem, proč se mi to zdá tak směšné, ale když jsem kráčel z Dějepisu na Angličtinu, rozesmál jsem se tak nahlas, že na mě někteří študenti vyslali obezřetné pohledy. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Možná proto, že na tom jejímu tichu bylo něco půvabného - způsob, jakým držela hlavu, klenba jejího krku…
Teď však půvabně vůbec nevypadala. Pan Varner sledoval, jak palcem zakopla o koberec a doslova na svojí stoličku spadla.
Zase jsem se zasmál.
Čas plynul neuvěřitelně pomalu, když jsem čekal na možnost vidět jí na vlastní oči. Zvonek konečně zazvonil. Rychle jsem kráčel do jídelny - obsadit si místo. Byl jsem tam jako jeden z prvních. Vybral jsem stůl, který byl většinou prázdny a byl jsem si jistý, že to tak i zůstane, když u měj budu sedět já.
Když dorazila moje rodina a viděli mě sedět samotného na novém místě, nepřekvapilo je to. Alice jim to musela říct.
Rosalie okolo mě prošla. Idiot! Pomyslela si. Náš vztah nikdy nebyl lehký - urazil jsem jí hned, když mě poprvé uviděla promluvit a od té doby to šlo z kopce - ale vypadala ještě mrzutější posledních pár dní. Povzdychl jsem si. Rosalie myslela jen na sebe.
Jasper mi věnoval poloviční úsměv.

Velmi šťastná, pomyslel si pochybovačně.

Emmet protočil oči a zavrtěl hlavou.

Ubohé dítě přišlo o rozum.

Alice žárlila, její zuby jasně svítili.

Už s Bellou můžu mluvit?

"Nepleť se do toho, Alice," řekl jsem polohlasně.

Fajn. Buď tvrdohlavý. Je to jen otázka času.

Opět jsem si vzdychnul.

Nezapomeň na dnešní laborky, připomenula mi.

Přikývl jsem. Ne, na ty jsem nezapomněl. Když jsem čekal až Bella dorazí, sledoval jsem jí v mysli prváka, který kráčel za Jessikou a také mířil do jídelny. Jessika blábolila o tom nadcházejícím plese, ale Bella jí neodpovídala. Ne že by jí Jessika dávala velkou šanci.
V tom momentě, kdy Bella vstoupila do dveří, její oči bleskli ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Chvíli tam koukala, potom se její čelo zachmuřilo a oči upřela na podlahu. Nevšimla si mě.
Vypadala...smutná. Pocítil jsem silnou potřebu postavit se a jít k ní, nějak jí utěšit, akorát jsem nevěděl, co by jí potěšilo. Neměl jsem tušení, co způsobilo, že tak vypadala. Jessika nepřestávala mlet o tom plese. Byla Bella smutná, že o něj přijde? To bylo nepravděpodobné... Ale dalo se to napravit, kdyby chtěla. K obědu si kromě pití nic nekoupila. To bylo v pořádku? Nepotřebovala víc potravy jako ostatní? Nikdy předtím jsem lidské stravě nevěnoval příliš pozornosti.
Lidi byli tak popudivě slabí! Bylo milión jiných věcí, o které se starat... "Edward Cullen na tebe zase zírá," zaslechl jsem říct Jessiku. "Zajímalo by mě, proč dnes sedí sám."
Byl jsem jí vděčný -i když byla ještě jedovatější - protože Bellina hlava se otočila a její oči hledali, dokud se nesetkali s mými.
V její tváři už nebylo po smutku ani stopy. Dovolil jsem si doufat, že byla smutná, protože si myslela, že jsem ze školy odešel a v té naději jsem se usmál.
Pokynul jsem jí prstem, aby se ke mě přidala. Vypadala tím být překvapená, že se mi jí opět chtělo provokovat. Tak jsem mrknul a jej ústa se otevřela.

"Myslí tím tebe?" optala se Jessika hrubě.
Možná potřebuje pomoct s úlohou z biologie," řekla tichým, nejistým hlasem. "No, radši se půjdu podívat, co chce."

To bolo další ano.
Dvakrát zakopla, než ke mě přišla, napříč tomu, že jí v cestě stálo jen perfektně hladké linoleum. Vážně, jak mi to mohlo ujít? Víc jsem si všímal ticha jejích myšlenek, myslím... Co mi ještě ušlo?

Udrž to upřímné, udrž to jasné, sliboval jsem si.

Zastavila se za židlí naproti mě váhajíc. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát místo ústy nosem.

Vychutnej si ten oheň, pomyslel jsem si suše.

"Proč si dnes nesedneš ke mě?" zeptal jsem se jí.

Odsunula stoličku a sedla si, celou dobu na mě hledíc. Vypadala, že je nervózní, ale její fyzický souhlas byl už dalším ano. Čekal jsem, až promluví.
Trvalo to, ale nakonec řekla, "To je rozdíl."
"No...," zaváhal jsem. "Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to." Co mě přinutilo to říct? Domníval jsem se, že to bylo aspoň upřímné. A možná vycítila to skryté varování, které moje slova naznačovala. Možná si uvědomí, že by se měla postavit a odkráčet tak rychle, jak dokáže...
Nepostavila se. Civěla na mě, čekala, jako by sem tu větu nedokončil. "Víš, že vůbec netuším, o čem mluvíš," řekla, když jsem nepokračoval. To byla úleva. Usmál jsem se. "Já vím." Bylo těžké ignorovat myšlenky, které na mě křičeli zpoza jejích zad - a i tak jsem chtěl změnit téma.
"Myslím, že tvoji kamarádi se zlobí, že jsem jim tě ukradl." Zdálo se, že to jí nezajímá. "To přežijí." "Ale možná tě už nevrátím." Ani jsem nevěděl, proč se snažím být upřímný, a nebo jí chci znovu popíchnout. Být blízko ní, stěžovalo mým myšlenkám, aby dávali smysl.
Bella nahlas vzdychla. Zasmál jsem se jejímu výrazu. "Vypadáš ustaraně." Vážně by to nemělo být vtipné...Měla by se bát. "Ne." Byla otřesená lhářka; nepomohlo, že se jí zlomil hlas. "Vlastně jsem překvapená...Proč tohle všecko?"
"Říkal jsem ti," připomenul jsem jí. "Jsem unavený ze snahy udržet si od tebe odstup. Tak se vzdávám." S trochou úsilí jsem udržel úsměv. Toto vůbec nefungovalo - snaha byť upřímný a zároveň neurčitý. "Vzdáváš se?" zopakovala, zmatená. "Ano - vzdávám svojí snahu být dobrý." A podle všeho i snahu být neurčitý. "Od teď budeme dělat co chceme a je mi jedno, jako to dopadne." To bolo dost upřímné. Ať jen vidí mojí sobeckost. A ať jí to varuje.
"Zase jsem mimo.
Bylo dost sobecké byt rád, že o to právě šlo. "Vždy moc mluvím, když se rozpovídám s tebou - jeden z problémů."
Jeden z těch bezvýznamnějších v porovnaní s ostatními. "Neboj se," ujistila mě. "Ničemu z toho nerozumím." Dobře. Tak ať to tak zůstane. "S tím počítám." "Takže, aby jsem to chápala, proč jsme přátelé?" Sekundu jsem o tom uvažoval. "Přátelé..." zopakoval jsem. Nelíbilo se mi, jako to znělo. Nebylo to dost.
"A nebo ne," zamumlala, vypadajíc zahanbeně.
Myslela si, že jí na to nemám dost rád?
Usmál jsem se. "No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuji tě, nejsem pro tebe dobrý přítel." Čekal jsem na její odpověď, roztrhnutý napůl - stěžujíc si, aby to konečně poznala a pochopila a domnívajíc se, že by jsem umřel, kdyby to tak bylo. Takové melodramatické. Čím dál víc jsem se podobal člověku.
Její srdce zrychlilo. "To říkáš pořád." "Ano, protože mě neposloucháš," řekl jsem, opět příliš prudce. "Stále čekám, že tomu uvěříš. Kdyby si byla rozumná, vyhýbala by si se mi."
Uf, ale dovolil by jsem jí to, kdyby se pokusila?
Oči se jí zúžili. "Myslím, že už si si i vytvořil jasný názor na můj intelekt.
Nebyl jsem si úplně jistý, co tím myslela, ale ospravedlňujíc jsem se usmál, hádal sem, že jsem jí musel náhodou urazit.
"Takže," řekla pomalu. "Když nejsem...rozumná, budeme se snažit být přátelé?"
"Tak nějak." Sklopila oči, upřeně sledovala limonádu ve svých rukách. Týrala mě ta stará zvědavost. "Na co myslíš?" zeptal jsem se - ulevilo se mi, když jsem ta slova konečně řekl nahlas. Střetla se s mým upřeným pohledem, dech se jí zrychlil a tváře chytili slabý nádech růžové. Nadechl jsem se, ochutnávajíc to ve vzduchu.
"Snažím se přijít na to, co vlastně si."
Na tváři jsem si udržel úsměv, uzamykajíc v něm rysy, ale tělem mi zmítala panika. Samozřejmě, že nad tím přemýšlela. Nebyla drzá. Nemohl jsem doufat, že zapomene na něco tak očividného.
"A daří se ti?" zeptal jsem se, nejlehčeji jak jsem zvládl.
"Ani ne," přiznala. V náhlé úlevě jsem se zachichotal. "Jaké máš teorie?"
Nemohli být horší než pravda.
Tváře jí ještě víc zčervenali a nic neřekla. Ve vzduchu jsem cítil teplo jejího ruměnce.
Zkusil jsem na ni použít svůj přesvědčovací tón. Na normální lidi zabíral.
"Neřekneš mi to?" Povzbuzující jsem se usmál. Zavrtěla hlavou. "Je to příliš trapné."
Ách. Nevědomost byla horší než cokoliv jiného. Proč by ji její spekulace zahanbovali? Nesnášel jsem nevědomost.
"Toto mě fakt ničí, víš. "

Moje stížnost v ní něco zapálila. Oči jí zářily a slova proudily rychleji než obvykle.
"Ne, nedokážu si ani představit, proč by tě to vůbec mělo ničit - že ti někdo odmítne říci, co si myslí, i když celou dobu jen hází nejasné narážky, takže v noci nemůžeš spát, protože přemýšlíš, co by asi tak mohly znamenat ... co tě na tom prosím tě ničí? "
Zamračil jsem se na ni, bylo mi nanic, když jsem si uvědomil, že má pravdu. Nebyl jsem fér.
Ona pokračovala. "Nebo jinak, řekněme, že ten někdo udělal i nejrůznější divné věci - v jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život a na druhý den se k tobě chová jako k poslední špíně a nic z toho nevysvětlí, i když to dříve slíbil. To člověka přece vůbec neničí. "
Byla to ta nejdelší řeč, jakou jsem od ní kdy slyšel a zlepšena mi můj seznam.
"Trochu si se rozohnila, co?"
"Neuznává dvojí metr."
Na svůj hněv měla samozřejmě plné právo.
Hleděl jsem na ni, zřetelně jako bych při její přítomnosti vůbec mohl udělat správně, dokud mě nevyrušilo tiché křičení v Newtonově hlavě.
Byl tak naštvaný, že mě to rozesmálo.
"Co je?" Žádala.
"Tvůj frajer si zřejmě myslí, že jsem k tobě protivný - rozebírá zda má nebo nemá přijít ukončit naši hádku." Strašně rád bych viděl, jak se o to pokouší. Zase jsem se zasmál.
"Nevím, o čem to mluvíš," řekla ledově. "Ale i tak jsem si jistá, že se mýlíš."
Velmi se mi líbilo jak ho zapřela tou svojí pohrdavou větou.
"Nemýlím. Už jsem ti říkal, že většina lidí je snadno čitelná. "
"Kromě mě, samozřejmě."
"Ano. Kromě tebe. "Musela být výjimka ve všem? Nebylo by férovější - když jsem zvážil vše, s čím jsem se teď musel vypořádat - kdybych dokázal slyšet alespoň něco z její hlavy? To jsem chtěl tak mnoho? "Zajímalo by mě, proč to tak je."
Vpíjel jsem se jí do očí, opět jsem to zkoušel...
Zabránění pohledem. Otevřela si limonádu, trochu si odpila, pohled stále upřený na stůl.
"Nejsi hladová?" Zeptal jsem se. "Ne." Koukala na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"
"Ne, já nejsem hladový," řekl jsem. To určitě ne.
Zírala na stůl, rty stisknutí. Čekal jsem.
"Můžu tě požádat o laskavost?" Zeptala se a náhle se opět setkala s mým pohledem.
Co by tak ode mne mohla chtít? Chtěla by pravdu, kterou jsem jí nemohl říct - pravdu, kterou nikdy, nikdy neměla vědět?
"To závisí na tom, co chceš."
"Nic zvláštního," slíbila.
Čekal jsem, zase jednou zvědavý.
"Jen jsem si tak říkala ..." řekla pomalu, hledíc na plechovku s limonádou, kroužíc po jejím okraji svým nejmenším prstem. "Zda by si mě mohl předem varovat, když se mě zase rozhodneš ignorovat - pro mé vlastní dobro. Jen abych byla připravená. "
Chtěla varování? Pak být mnou ignorována muselo být špatné ... Usmál jsem se.
"To zní spravedlivě," souhlasil jsem.
"Děkuji," řekla, když vzhlédnula. Její tvář vypadala taková uvolněná, že se mi chtělo zasmát vlastní úlevou.
"A mohu i já dostat na oplátku jednu odpověď?" Zeptal jsem se naděje.
"Jednu," přikývla.
"Řekni mi jednu svoji teorii."
Zase se začervenala. "Tuto ne."
"Nespecifikovala si to, jen si mi slíbila jednu odpověď," dohadoval jsem se.
"I ty si porušil své sliby," vrátila mi to.
Dostala mě.
"Jen jednu teorii - nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." Vypadala si tím být jistá, i když já jsem na tom neviděl nic zábavného.
Zase jsem zkusil přesvědčovat. Vpíjel jsem se jí do očí - lehké, když je má někdo takové hluboké - a zašeptal jsem, "Prosím?"
Zamžourala a tvář jí zesvětlala.
No, to nebyla úplně ta reakce, kterou jsem chtěl.
"Ehm, co?" Zeptala se. Vypadala, že má závratě. Co jí bylo?
Ale ještě jsem se nevzdával.
"Prosím tě, řekni mi jen jednu jedinou teorii," prosil jsem jemným, neděsivým hlasem, drže její oči v mých.
Na moje překvapení a spokojenost, to konečně zabralo.
"Ehm, no, hryzl tě radioaktivní pavouk?"
Komiksy? To se ani nedivím, že si myslela, že se budu smát.
"To není příliš kreativní," popichoval jsem ji, snaží zakrýt novou úlevu.
"Je mi líto, nic lepšího nemám," řekla urážet.
To mě upokojilo ještě více. Zase jsem si ji mohl dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Do kapusty," Povzdechla si.
"Ani s kryptonitem nemám problém," řekl jsem rychle - předtím, než se mohla zeptat na kousání - a pak jsem se musel zasmát, vždyť si myslela, že jsem superhrdina.
"Nemáš se smát, nezapomněl jsi?"
Stiskl jsem rty.
"Nakonec na to stejně přijdu," slíbila.
A když to tak bude, uteče.
"Byl bych rád, kdyby si se o to nepokoušela," řekl jsem, vše dobré zmizelo.
"Nebo ...?"
Dlužil jsem její upřímnost. Přesto jsem se snažil usmát, abych svá slova umožnil. "Co když nejsem superhrdina? Co když jsem padouch?
Oči se jí na sekundu rozšířily a rty se mírně oddělily. "Aha," řekla. A po další sekundě, "Chápu."
Konečně mě pochopila.
"Vážně?" Zeptal jsem se, fungujících na ukrytí svého trápení.
"Si nebezpečný?" Hádala. Dech se jí zrychlil a srdce bouchalo jako o závod.
Nemohl jsem jí odpovědět. Byla to moje poslední chvíle s ní? Teď uteče? Mohl jsem si dovolit říct jí, že ji miluji, předtím než odejde? Nebo ji to ještě více vystraší?
"Ale nejsi špatný," zašeptala, kroutící hlavou, v jejích jasných očích nebyl žádný strach. "Ne nevěřím, že si zlý."
"Mýlíš se," vydechl jsem.
Jasně, že jsem byl zlý. Není dobré, že má o mně lepší mínění než si zasloužím? Pokud bych byl dobrý, vyhýbal bych se jí.
Natáhnul jsem ruku přes stůl, natahujícího se pro víčko od její limonády, využívajíc ho jako záminku. Necouvla před mou náhle blízkou, ledovou rukou. Fakt se mě nebála. Ještě ne.
Točil jsem ho mezi prsty a sledoval jsem ho místo ní. V myšlenkách jsem vrčel.
Utíkej, Bello, utíkej. Nemohl jsem se přinutit, říct ty slova nahlas.

Vyskočila na nohy. "Přijdeme pozdě," řekla, akorát když jsem se začínal bát, že nějakým způsobem ozývá moje tiché varování.
"Já dnes na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít. "Občas neuškodí nějakou tu hodinu vynechat."
Abych byl přesný, méně to škodilo lidem pokud se upír ulejval ve dnech, kdy měla být zkoumána lidská krev. Pan Banner dnes zjišťuje krevní skupiny. Alice se už ulila ze své druhé ranní hodiny.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvapovalo mě to. Odpovídala - ona vždy udělala správnou věc.
Byla můj úplný opak.
"Tak se uvidíme později," řekl jsem, opět se snaží být neurčitý, zírajíc dole na to točící se víčko. A, mimochodem, zbožňuji tě...děsivým, nebezpečným způsobem.
Zaváhala a já jsem na chvilku doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale zazvonilo a ona se vyběhla pryč.
Počkal jsem, dokud odešla a pak jsem si to víčko strčil do sáčku - suvenýr z toho nejnejasnějšího rozhovoru - a v dešti jsem kráčel k autu.
Pustil jsem si své nejoblíbenější, uklidňující CD-čko - přesně to samé, které jsem poslouchal ten první den - ale moc dlouho jsem ty Debussyho noty neposlouchal. V hlavě mi zněla jiné noty, zlomky tónů, které mě potěšili a zaujaly. Vypnul jsem stereo a poslouchal jsem tu hudbu ve své hlavě, pohrávajíc si s útržky, dokud nevytvoří lepší harmonii. Prsty se mi instinktivně pohybovaly vzduchem po imaginárním klávesách.
Ta nová kompozice skutečně postupovala, když mou pozornost upoutala vlna psychické úzkosti.
Hledal jsem ji.
Omdlela? Co mám dělat? panikařil Mike.
O sto yardů dále, položil Mike Newton Bellio ochablé tělo na chodník. Nereagujíc klesla na vlhký beton, oči zavřené, pokožka Křídová jako u mrtvých.
Téměř jsem si urval dveře auta.
"Bello?" Zavolal jsem.
Její neživá tvář se vůbec nezměnila, když jsem ječel její jméno.
Celé moje tělo bylo chladnější než led.
Byl jsem si vědom Mikova přitěžujícího překvapení, když jsem mu zuřivý prohledávat myšlenky. Myslel jen na to, jak ho štvu, takže jsem se nedozvěděl, co se stalo Belle. Pokud jí nějak ublížil, odstraním ho ze světa.
"Co se děje - je zraněna?" Domáhala jsem se, snaží upravit jeho myšlenky. Bylo otravné muset kráčet lidskou rychlostí. Nemohl jsem přivolávat pozornost na svůj příchod.
Pak jsem slyšel tep jejího srdce a klidný dech. Jak jsem ji pozoroval, trochu pevnější stlačila oči. To mě trochu upokojilo.
Pozoroval jsem kmitání vzpomínek v Mikově hlavě, záplavu obrázků z biologie. Bellina hlava na našem stole, její čistá pokožka zezelenala. Kapky červené na bílých krabicích...
Zjišťování krevních skupin.
Na místě jsem zamrznul a zadržel dech. Její vůně byla jedna věc, tekoucí krev něco úplně jiného.
"Myslím, že omdlela," řekl Mike, najednou zmatený i rozčílený. "Netuším, co se stalo, vždyť se ani nepíchla do prstu."
Zaplavila mě úleva a znovu jsem dýchal, ochutnávajíc vzduch. Hej, cítil jsem ten proud z Miková malého zranění. Kdysi by to na mě působilo.
Klekl jsem si k ní, zatímco Mike vedle mě postával zuřivý z mého zásahu.
"Bello. Slyšíš mě? "
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."

/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/2/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */ //<![CDATA[ document.write('<scr'+'ipt src="http://czgde.adocean.pl/_'+(new Date()).getTime()+'/ad.js?id=sSBQJv_.537UkbbwaF6PxNoEDdT7kae086zl3ms54D7.J7" language="javascript"><\/scr'+'ipt>'); //]]>

1. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 15:59 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

1. KAPITOLA - 2. část (Midnight sun)



Odvrátil jsem od ní tvář zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem. Kdo je tento lidský tvor? Proč já? Proč teď? Proč musím všechno ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to aby se v něm objevila?
Proč přijela sem!?
Já se nechci stát zrůdou! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných lidí! Já nechci ztratit všechno co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!
Nechci…….. Ona mi to nemůže udělat……..
Vůně je ale obrovský problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob jak odolat……… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit mou hlavu.


1. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

30. září 2009 v 15:56 | Lucyk |  Půlnoční Slunce

1. KAPITOLA - 1. část (Midnight sun)

První pohled
Toto je ta část dne kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku. Střední škola. Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v určité míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím co jsem si sám vybral a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý. Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku, tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími. Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnosti ani nebyly. Tohle je jeden ze způsobů jak přestat vnímat hlasy, které působily uvnitř mé hlavy jako vytrysknutí proudu řeky. Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily. Když přicházely lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to, co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.
Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvíli mi zabralo než jsem si je utřídil. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou z každého možného úhlu. Jen obyčejná lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné, stejně jako když probudíte zvědavost dítěte nějakým lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil abych jejich myšlenky přestal vnímat.
Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti, mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo. Snažil jsem se jim poskytovat co nejvíc soukromí. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat. Můžu se pokoušet jak chci, přes to já ale stále……….vím.
Rosalie myslela jako obyčejně na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí a dumala nad svou vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.
Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a čekal bych až skončí školní den abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Cítil jsem se trochu vinen kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí abych se dozvěděl. Jestli Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté.
A Jasper……..trpěl. Potlačil jsem povzdech.
Edward. Alice pomyslela na moje jméno a hned tak získala moji pozornost. Bylo to úplně stejné jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé když někdo pomyslel na jakéhokoliv Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.
Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v našich soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce. "Jak je na tom?", zeptala se mě Alice. Zamračil jsem se, jen na mých ústech nastala malá změna. Nic takového co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu. Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále koukajíc na čáry ve stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na zdi. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou. Uklidnila se. Dej mi vědět až se to stane příliš hrozným. Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů. Děkuji, že to děláš. Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení na mé straně?" To by bylo asi těžko pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné abychom tak hodně experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice? Proč flirtovat s katastrofou? Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak obtížné těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné, obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídaly to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.
Jasper byl právě teď velice nebezpečný. V ten okamžik malá holka na okraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně, na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…….. To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno než jakou mívám já.
Jasper nechal své představy aby od něj odešly. Představoval si to, představoval si sám sebe jak vstává ze své židle nacházející se vedle Alice a chystá se postavit vedle té prťavé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní jako kdyby jí chtěl pošeptat něco do ucha a přitom nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy……
Kopl jsem do jeho židle.
Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě. "Mrzí mě to," zašeptal Jasper. Pokrčil jsem rameny. "Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho smutek. "Mohla jsem to vidět." Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem. "Trošku pomáhá pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly. "Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně moc ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní party, pamatuješ si to?" "Já vím kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.
Musí jít dneska na lov. Bylo směšné abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl, neměl by takto dál pokračovat. Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos se svým jídlem, rekvizitami, a nechala tak Jaspera o samotě. Věděla kdy už Jasper má dost jejího povzbuzování.
I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byli to právě Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky, ale pouze jeden druhému.
Edward Cullen.
Normální reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela. Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských očí, které se nacházely v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím neviděl. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera ředitele městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravovala každého, kdo použil celé její jméno…
Otráveně jsem se odvrátil. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno. Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly. Teď jsem poznal hlas Jessici Stanleyové, do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním žvatláním. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv. K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani moc hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá……..nebo Mike.
Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové holky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.
Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny? Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co je ona zač.
Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným švitořením, které mě dohánělo k šílenství. "Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zašeptal jsem na rozptýlení Emmettovi. S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si. "Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašné. Jsem maličko zklamaný."
"A co ta nová holka? Je z těch pomluv také tak zklamaná?" Poslouchal jsem abych uslyšel co si ta nová holka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala když hleděla do neznáma o rodině s křídově bledou pokožkou, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat? Byla to trochu i povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a lehce vyklidit pole. To se čas od času přihodilo, že nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z filmů. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké jiné místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali žádnou příležitost, aby si mohli ověřit svou domněnku. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku……..
Nic jsem neslyšel i když jsem zablokoval pozornost hloupého vnitřního monologu Jessici, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta holka? Nezdá se mi až zase tak pravděpodobné, že si Jessica pořád mumlá sama pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to co mi moje mimořádné "slyšení" říkalo a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.
Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo na tom samém místě kde seděla i předtím a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní drby o Cullenových. Mluvili zrovna o nás, což je samozřejmé.
Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.
Sklopila svou přitažlivou červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral z okna ven. Nerad jsem si představoval jak bych dokázal aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou. Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela, údiv, jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessiciny historky a bylo tam ještě něco jiného………okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, samozřejmě, pro naše zamýšlené kořisti. Potom jsem nakonec uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě. A ještě, přestože její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích, neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdály mělké v jejich temnotě, nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa kde seděla. Vůbec nic.
V té chvíli jsem pocítil neklid.
Toto bylo něco s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem poslouchal ještě usilovněji. Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy.
……..lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu……možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko….. přemýšlel Mike Newton o dva stoly dál, zírající na Bellu Swanovou. Podívej se jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek ze školy……. Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky rovněž se motajících okolo té nové holky.
…….jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo tak něco….…Dokonce i Edward Cullen zírá…… Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip…….. A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.
……Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat a proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku….… přemítala Ashley Dowlingová.……Snad se mnou bude na španělštině….… Doufala June Richardsonová.……zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka…… Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývaly obyčejnými věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.
Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysl. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima. A pochopitelně jsem mohl slyšet i to, co ta dívka říkala když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti.
"Kdo je ten kluk s bronzovými vlasy?" slyšel jsem se ji ptát, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že se na ni stále dívám. Když jsem měl teď příležitost očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.
Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl absolutně jistý. Naprosto nový.
…..…hm, hodně štěstí ty hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím než odpověděla na dívčinu otázku. "To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." odfrkla si.
Odvrátil jsem hlavu abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměly představu jaké mají ohromné štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem vůbec nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessiciných myšlenek, kterých si ta nová holka neuvědomovala……..Cítil jsem to nejpodivnější nutkání abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem přijít na podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou holku.
Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt, silný chrání slabší. Tato holka vypadala zranitelněji než její noví spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovalo jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží bledou membránou…….Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení.
Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala……..To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s těmi neznámými lidmi, které neznala a být v centru té vší pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jsem jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské holky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?
"Jdeme?" řekla Rosalie, která tak přerušila mou soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání, to mě dráždilo. A také jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že byly přede mnou skryty. Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky a já bych našel způsob jak to udělat, byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky u ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi to úsilí, které bych vynaložil abych dosáhl cíle.
"Takže má z nás už ta nová strach?" zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku. Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat. Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny. Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý profesor Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoliv jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.
Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy, rekvizity, jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal, vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu plnila jak ostatní postupně přicházeli z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál abych byl schopný spánku. Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou holku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.
Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct…..…ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě…….
Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na své židli a podíval se na vstupující holku. Dosud z místa kde stála Bella, nic. Prázdné místo zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat. Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k profesorskému stolu. Ubohá dívka, židle vedle mě byla tou jedinou, která byla k dispozici. Automaticky jsem uklidil to co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem, že by se tu cítila příjemněji. Bude tu přítomna dlouhý semestr, v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství….…ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.
Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace. Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku jako nikdy předtím, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále zůstal.
Já jsem predátor. Ona je má kořist.
To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo krutou pravdou. V místnosti plné svědků nebylo nic, v mé hlavě s tím byli zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic vzhledem k tomu, že by v nich už dále nepokračovala.
Já jsem upír a ona má tu nejsladší krev jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla kdy existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dávno předtím. Pročesal bych kvůli ní celou planetu. Dokázal jsem si představit tu dokonalou chuť………
Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten strašný pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který mi připomínal tu nehoráznou žízeň. Mé svaly se stočili jako pružiny. Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.
Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě myslela, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.
Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil ji zachránilo život na několik palčivých momentů. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně její krve mi silně zatemnila mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný, klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá……..
Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej zrůdy ve mně, obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisního sebeovládání. Jak snadno bych ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila špetku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mé židle.
Ne.
Moje ruce sevřely okraj stolu zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli. Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovaly si a bez přerušení dorazily souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byly rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.
Zničit důkaz. To je to nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nenechávající tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách a na podlaze.
Zničit důkaz. Vedlejší zničení……….
Věděl jsem co se to se mnou děje. Ta holka musí přijít, musí si sednout vedle mě a já ji musím zabít. Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit aby opustili tuto místnost až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.
Trhnul jsem sebou při myšlence na to co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet lidí najednou.
Tvář zrůdy v odrazu se mi vysmívala.
Zatímco se kousek ze mě chvěl z plánu zrůdy, další kousek mě to klidně plánoval. Kdybych zabil tu holku jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc než by si první z nich uvědomil co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.
Teprve pak bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře, zablokovat je a jsou polapeni.
Bylo by pomalejší a obtížnější pokoušet se je sejmout všechny když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet……… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.
A její krev by ochladla během toho co bych vraždil ostatní.
Vůně mě znovu udeřila, svírala tím moje hrdlo suchou bolestí………Takže jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá část by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v téhle místnosti.
Dost dlouhá doba na to aby Bella Swanová pochopila, krátká na to aby chápala co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ni aby pocítila strach. Dost dlouhá doba třeba na to aby ji šok nepřimrazil na místě, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout. Jeden tlumený výkřik díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.
Zhluboka jsem se nadechl a vůně byla pekelným ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Teď se otočila. Za pár vteřin se posadí jen kousek ode mě.
Zrůda v mojí hlavě se usmála a dychtila.
Někdo po mé levici práskl při zavírání deskami. Nepodíval jsem se abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu jsem byl zase schopný myslet jasněji. V té drahocenné chvilce jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.
Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zavraždili už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich mrtvoly. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah druhých, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával, rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších bídáků. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.
Další tvář patřila Carlisleovy.
Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černočerná noc. Nebyl vlastně žádný důvod aby mezi nimi nějaká podoba byla. Carlisle nebyl mým biologickým otcem v tom jednoduchém slova smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zabarvení pleti byla výsledkem toho čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí, výsledkem naší vzájemné volby.
A ještě třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.
Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři zrůdy. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic, co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi, veškerá podobnost se ztratí navěky. V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi odpustil ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než ta moje. A měl by mě rád i kdybych se mu teď ukázal jako ten špatný.
Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými pohyby společně s obavou.......a vůně její krve kolem mě vytvořila neúprosný oblak.
Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z této myšlenky bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.
Odklonil jsem se od ní v hnusu, vzpíral jsem se zrůdě dychtící po tom, aby si ji vzala. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zničit tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém neživotě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí……….

Fotky z natáčení New Moon

30. září 2009 v 9:24 | Lucyk |  Fotečky!!!
Robsten 01
Kristen (Bella) skáče na Roberta (Edward)
RobSten 03

Video New Moon

30. září 2009 v 9:12 | Lucyk |  !!!Novinky!!!
<object width="425" height="344"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/SEIYlw6c7s0&color1=0xb1b1b1&color2=0xcfcfcf&feature=player_embedded&fs=1"></param><param name="allowFullScreen" value="true"></param><param name="allowScriptAccess" value="always"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/SEIYlw6c7s0&color1=0xb1b1b1&color2=0xcfcfcf&feature=player_embedded&fs=1" type="application/x-shockwave-flash" allowfullscreen="true" allowScriptAccess="always" width="425" height="344"></embed></object>http://www.youtube.com/watch?v=SEIYlw6c7s0&feature=player_embedded


Význam Twilight Jmen

29. září 2009 v 19:50 | Lucyk |  !!!Novinky!!!
Alice --- urozená, poctivá --- (Němčina / Řečtina)
Carlisle --- pevnost --- (Angličtina)
Charlie --- odvážný --- (Němčina)
Edward --- ochránce --- (Stará Angličtina)
Emmett --- pravdomluvný, upřímný --- (Hebrejština)
Esme --- moc milá --- (Francouzština)
Isabella --- určená bohu --- (Italština)
Jasper --- strážce, drahokam --- (Angličtina)
Renee --- znovuzrozená --- (Francouzština)
Rosalie --- pozoruhodná zlověstná krása --- (Angličtina)

Zákulisí New Moon

29. září 2009 v 19:41 | Lucyk |  !!!Novinky!!!

Zákulisí New Moon

Co všechno se změnilo v životě Roberta Pattinsona od doby, kdy byl Cedrikem Diggorym v Harry Potterovi...
Rob už dávno není plachou teenagerovskou hvězdičkou. Teď už je skutečnou star! New Moon se za chvilku objeví v kinech, natáčení Eclipse je v plném proudu a vypadá to, že Robova láska k herecké kolegyni Kristen Stewart se z filmového plátna přenesla i do jejich soukromého života. Ne všichni jsou z toho ovšem nadšeni! Tahle zpráva totiž určitě zklamala davy Robertových fanynek a navíc se na obě star zlobí i manažeři ságy Twilight. "Co když se Rob a Kristen rozejdou? Budu spolu chtít ještě natáčet," poznamenal jeden z nich. Podle něj navíc lovestory Roba a Kristen rozvrací celý příběh dílu New Moon. Bella se v něm totiž zamiluje do vklkodlaka Jacoba Blacka a režisér si přeje, aby vzplanutí mezi Bellou a Jacobem bylo co nejvášnivější a hlavně stejně tak opravdové, jako láska mezi Bellou a Edwardem.

"Producenti si dokonce Roba a Kris pozvali na kobereček a domlouvali jim, aby svůj vztah tajili! Alespoň prý do té doby, než přijde New Moon do kin," prozradil jeden z členů natáčecího štábu a dodal: "Jenže oni jsou tak moc zamilovaní, že to prostě nešlo udržet!" Vypadá to, že Kristen a Robert jsou pod neskutečným tlakem, ale když jsou zamilovaní, tak zvládnou všechno. "Jsou blázen jeden do druhého a rozhodně to tajit nehodlají," svěřil kameraman s tím, že mají smůlu, že jsou součástí takového kolosu jako je Twilight a do toho, co dělají, jim vždycky bude někdo mluvit. "Celý Robův svět se točí kolem Kristen. Jsem překvapený, že si vůbec pamatuje svou roli," poznamenal ještě člen štábu. Podle něj Robert už nemá čas ani na svoje kamarády: "Každou volnou chvíli, chce trávit s Kristen!"

Přestože tím Robert určitě ohrozí svou kariéru, chce se podle tajných zdrojů s Kristen oženit. "Rob je připravený riskovat. Není to člověk, který by si do něčeho nechal mluvit. Takže když se rozhodne procházet se s Kristen ruku v ruce před televizními kamerami, žádný producent mu v tom nezabrání," vysvětlil tajný zdroj na závěr!


Zdroj: Profimedia.cz

STAR: Kristen Stewart: "Bojím se upírů!"

29. září 2009 v 19:38 | Lucyk |  !!!Novinky!!!

STAR: Kristen Stewart: "Bojím se upírů!"

Jak se hvězda Twilight chrání před krvežíznivými stvůrami...
Přestože Kristen (19) je mega hvězdou upírské ságy Twilight, přiznává, že ona sama má z nadpřirozených krvelačných bytostí obrovský strach! Po celém svém bytě proto rozvěsila paličky česneku, ve snaze vampíry odradit.

"Všichni Kris říkáme, že to uní docela páchne, ale jí je to jedno," prozradila hereččina kamarádka a Kristen k tomu dodala: "Upírů se bojím odjakživa. Měla jsem z nich strach dávno před natáčením Twilight a pokud vím, tak česnek je jediný zaručený odpuzovač."

Filmová Bella pověsila sáčky s páchnoucí potravinou dokonce i na dveře od své ložnice, aby se jí prý klidně spalo. A navíc pohotovostní česnekovou krabičku poslední záchrany vozí i ve svém autě! To pro případ, že by potkala upíra na silnici.

Ve Stmívání se Bella zamilovala do upíra Edwarda. To samé se stalo i v životě obou herců - Kristen Stewart a Robert Pattinson jsou zamilovaným párečkem a Kris k tomu říká: "Zpočátku jsem Roba trochu víc pozorovala, ale teď už vím, že on upír určitě není!"


Zdroj: Bauermedia

STAR: Robert Pattinson - Sláva mu do hlavy nestoupla!

29. září 2009 v 19:36 | Lucyk |  !!!Novinky!!!

STAR: Robert Pattinson - Sláva mu do hlavy nestoupla!


Chová se jako by ani nebyl megastar...
Přesto, že se i některé méně významné filmové hvězdičky často chovají jako rozmazlené děti a od megastar Roberta Pattinsona by se daly čekat opravdu hvězdné manýry, filmový Edward Cullen takový není!

"Když při natáčení bydlím v hotelu, nechci, aby mi tam uklízely pokojské," svěřil se nedávno Rob a dodal: "To přeci zvládnu sám! A navíc nechci, aby pak někde roztrubovaly, že ten herec měl v pokoji binec."

Pokud někam Robert cestuje soukromě, vybírá si zásadně malé hotýlky a vždycky se zaregistruje pod jiným jménem. "Když jsem byl v Paříži, zapsal jsem se v hotelu jako Clive Handjob," prozradil Rob. Nikdo ho prý nepoznal: "Všichni na mě volali 'Monsieur Handjob'. To bylo skvělý!"

Rob nemá rád, když se s ním zachází jako s hvězdou. "Jsem pořád ten stejnej kluk, jenom mám prostě dobrou práci," vysvětluje herec s tím, že sláva a zájem fanoušků mu nejsou vždycky příjemné.

Od natáčení Stmívání Roberta pronásledují zarputilé fanynky a snaží se všemožně vetřít do jeho přízně. "S každým dalším natáčením jich přibývá," prozradil Rob s hrůzou v očích. Snaží se prý proto být co nejméně viditelný, vždycky má na hlavě kapucu a sluneční brýle: "Někdy mě ale stejně poznají, takže jsem teď hodně dobrej v běhu."
Zdroj: Bauermedia


Fotky Herců 2

29. září 2009 v 19:27 | Lucyk |  Fotečky!!!
Peter Facinelli
Taylor Lautner
Nikki Reed
Ashley Greene
Robert Pattinson
Kristen Stewart

Fotky Herců

29. září 2009 v 19:23 | Lucyk |  Fotečky!!!
Cam Gigandet
Jackson Rathbone
Rachelle Marie Lefevre

Kellan Lutz
Elizabeth Ann Reaser

Cam Gigandet - životopis

29. září 2009 v 19:01 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herec
Věk: 27
Datum narození: 16. 08. 1982
Místo narození: Tacoma, Washington, USA
Znamení: Lev aktuální horoskop »
Výška: 183 cm

Životopis

Tento americký herec se narodil 16. srpna roku 1982 v americkém Washingtonu. Proslavil se hlavně díky roli Kevina Volchoka ze seriálu The O.C.. Cam Gigandet dále hrál v seriálu The Young, The Restless, Jack a Bobby, filmu Mistaken a nově ve filmu Never Back Down kde hraje boxera a soupeří tam o dívky s jiným začínajícím boxerem (tento film má v Americe premiéru 14.3.2008 a do Evropy přijde jestli bude mít úspěch v americe).Takže zatím můžeme jen doufat a věřit. Cam Gigander miluje sport. A to hlavně basketball, fotbal a karate. Rád také kouká na dobré filmy.

Jackson Rathbone - životopis

29. září 2009 v 18:58 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herec, zpěvák
Věk: 24
Datum narození: 21. 12. 1984
Místo narození: Singapur
Znamení: Střelec Výška: 177 cm
Člen skupiny: 100 monkeys

Životopis

Monroe Jackson Rathbone se narodil v Singapuru, žil v Londýně, Connecticatu, Indonesii, Kalifornii a Texasu.

Chodil do Interlochen Academy v Michiganu.
Přezdívku má Jay.
Má tři sestry, kočku jménem Dean a kytaru, kterou pojmenoval Annabelle.
Jeho oblíbený fotbalový tým je Dallas Cowboys.
Je členem skupiny 100 Monkeys.
Byl jedním z reportérů na Disney 411.
Hrál také v seriálu Báječní lidé a mihl se v pár epizodách The O.C.
Ale hlavně se proslavil rolí Jaspera Halea ve Stmívání.
Ve volném čase Jackson skládá, produkuje a zpívá.

Rachelle Marie Lefevre - životopis

29. září 2009 v 18:54 | Lucyk |  Herci

Povolání: Herečka
Věk: 30
Datum narození: 1. 02. 1979
Místo narození: Montreal, Québec, Kanada
Znamení: Vodnář
Výška: 168 cm

Životopis

Rachelle Marie Lefevre se narodila 1 února 1979 v Montrealu, Québecu, v Kanadě. Výška: 168cm
Její otec je učitel angličtiny a její matka je psycholog. Oba mluví Anglicky a Francouzsky. Studovala výtvarná umění v Dawson's College, divadlo For Two Summers ve Walnut Hill škole v Natick's, Massachusetts a promovala v Education a Literature v McGills Universite.
Jakmile dokončila školu rozhodovala se mezi dalším studiem, a nebo herectvím. Šla za svým snem. Poprvé dostala roli v roce 1999 ve filmu Legenda Sleepy Hollow jako Katrina Van Tassle. Poté na čtyři roky zmizela lidem z očí a v roce 2003 se objevila, jako Gregoria ve filmu Lásce neutečeš. Hned za dva roky si zahrála ve filmu Pod Hladinou, jako Carlin Leander. A nyní hraje Viktorii v americkém filmu Twilight-Stmívání. Také hrála v americkém seriálu Charmed - Čarodějky, v tomto seriálu si zahrála roli ducha Olivie Callaway.

Elizabeth Ann Reaser - životopis

29. září 2009 v 18:49 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herečka
Věk: 34
Datum narození: 15. 06. 1975
Místo narození: Bloomfield, Michigan, USA
Znamení: Blíženci

Životopis

Elizabeth Ann Reaser je americká herečka. V roce 2005 natočila dva celovečerní filmy: Stay a The family Stone, ve kterých se proslavila. Roku 2006 si zahrála v seriálu Saved a hostovala také ve známém seriálu Chirurgové (Grey´s anatomy), jako žena bez tváře. V nynější době hraje hlavní roli v seriálu The Ex-list jako Bella Bloom. Elizabeth si zahrála i v úspěšném filmu Stmívání, který byl natočen podle knižní předlohy autorky Stephenie Meyer, hraje zde postavu Esme Cullen.

Reaserová se narodila v Bloomfield, Michiganu, na předměstí Detroitu. Je dcerou Karen Davidsonové a Johna Reasra. Je absolventkou na Juilliard School, rovněž tak na Birmingham Seaholm High Scool a Avondale High School.

Byla objevena v Londýně, kde se připravovala na svou roli ve filmu Saved. V říjnu roku 2004 ji magazín Interview nominoval mezi "14 nově vznikajících tvůrčích žen". Získala cenu "Poroty" v Newport Beach Film Festival v roce 2006 za její práci ve filmu Sweet Land a v roce 2007 byla nominována ma cenu Nezávislého ducha jako "Best female lead". Reaserová také získala cenu Emmy Primetime za vynikající výkon hostujícího herce v seriálu Chirurgové za těhotnou ženu, která trpí amnézií.

Kellan Lutz - životopis

29. září 2009 v 18:46 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herec
Věk: 24
Datum narození: 15. 03. 1985
Místo narození: Severní Dakota, USA
Znamení: Ryby





Životopis

Kellan pochází z Severní Dakoty. V roce 2003 se přestěhoval za svým otcem. Chtěl se věnovat herectví a také si užívat na pláži. Kellanovi přátelé o něm říkají,že je to bavič a smíšek.

Mluví plyně španělsky. Má rád Extreme Skateboarding & Tricks, souboje ve své váhové kategorii,basebal,basketball, lacrosse, plavání, tenis, badminton, lyžování, snowboarding, tanec, kreslení a je také dobrý zpěvák.

Už ve svém dětství začal rozvíjet své talenty.

Známe ho například z filmů jako jsou : Stick it, Accepted, Summerland, 6 feet under a mnoha dalších seriálech. V současné době je v Americe uvedena premiéra jeho nového filmu Prom night a v na konci roku 2008, 12.12., vychází romantická sága o lásce mezi upírem a prostou dívkou Twilight(Stmívání) podle bestselleru spisovatelky Stephenie Meyer. Ve kterém si Kellan zahraje upíra Emmetta Cullena. Zahrál si také v klipu With Love od Hillary Duff. Také se oběvil v Kalifornském létu.Hrál tam kamaráda Jesseho McCartneyho.

Peter Facinelli - životopis

29. září 2009 v 18:39 | Lucyk |  Herci

Povolání: Herec
Věk: 35
Datum narození: 26. 11. 1973
Místo narození: Queens, New York, USA
Znamení: Střelec Výška: 178 cm

Životopis

Peter Facinelli se narodil 26.listopadu 1973 v Ozone Park v Queensu v New Yorku jako syn Bruny, ženy v domácnosti a číšníka Petera. Je americký herec. Vystudoval Atlantic Theater Company (hereckou školu v New Yorku).
S manželkou Jennie Garth, se kterou se seznámil při natáčení filmu AN UNFINISHED AFFAIR a která se proslavila především rolí Kelly v seriálu BEVERLY HILLS 90210 mají tři dcery - Luca Bella se narodila v roce 1997, Lola Ray v roce 2002 a Fiona Eve v roce 2006. Peter je vegetarián.

Při natáčení filmu An Unfinished Affair se seznámil se svou současnou manželkou Jennií Garth, se kterou má tři dcery (Luca Bella, Lola Ray a Fiona Eve).

Můžeme ho vidět ve filmu Twilight (Stmívání), kde si zahrál upíra Dr.Carlisle Cullena. Film je o upíru Edwardu Cullenovi (Robert Pattinson), který pozná dívku Isabellu Swan (Kirsten Stewart). Oba se do sebe vášnivě zamilují a čelí s rodinou Cullenů různým překážkám.

Taylor Lautner - životopis

29. září 2009 v 18:34 | Lucyk |  Herci
Povolání: herec
Věk: 17
Datum narození: 11. 02. 1992
Místo narození: Grand Rapids, Michigan, USA
Znamení: Vodnář Výška: 179 cm

Životopis

Taylor Daniel Lautner se narodil 12. února 1992 v Grand Rapids, Michigan, USA. Už jako malý projevoval určité nadání. V 6-ti letech začal dělat karate a ani ne o rok později začal vyhrávat ceny na různých turnajích. Poté byl pozván, aby trénoval u sedminásobného vítěze v karate, Mikea Chata a v 8 letech reprezentoval svou zemi a získal tři zlaté medaile. Kromě karate má rád i fotbal a baseball.

Ačkoli miloval karate, už v sedmi letech okusil hraní a to poté, co byl na konkurzu do role v reklamě na Burger King. Nakonec neuspěl, ale hrát ho bavilo a tak požádal své rodiče, aby ho v tom podporovali. Právě s rodiči objížděl různé konkurzy. Dokonce se kvůli synově snu přestěhovali do Los Angeles, kde měl větší šance. Od té doby začal dostávat různé menší roličky. Zahrál si např. v episodách My wife and kids (2001), Kalifornské léto (Summerland) (2004) nebo The Bernie Mac Show (2001). Také namluvil pár rolí v kreslených seriálech.

První větší úspěch přišel v roce 2005, kdy Taylor dostal roli ve filmu Dobrodružství Žraločáka a Lávovky. V témže roce účinkoval ve filmu Dvanáct do tuctu 2. Ovšem zatím největší úspěch mu přinesl film Stmívání (2008

Nikki Reed - životopis

29. září 2009 v 18:27 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herečka, scénáristka
Věk: 21
Datum narození: 17. 05. 1988
Místo narození: Los Angeles, Kalifornie, USA
Znamení: Býk Výška: 168 cm

Životopis

Život této mladé herečky je na její věk celkem pestrý. Jako malá byla stydlivá a "ležela" často v knížkách. Ve 12-ti letech se však dostala ke skupině děvčat, které nešly zrovna příkladem. Její do té doby hezký vztah s matkou začal skřípat a Nikki začla experimentovat s drogama, sexem a nějaké ty krádeže..

Catherine Hardwicke, umělkyně, která se chtěla stát režisérkou a spisovatelkou, dlouho randila se Sethem Reedem a po rozdělení přišla s Nikki styku. V roce 2002 začala s Nikki spolupracovat na scenáři filmu. Nejprve z toho měla vzniknout lehčí komedie, ale vznikla Třináctka, který byl napsán vlastně podle skutečné události, kterou Nikki prožila. Nikki a Catherine dokončily dílo během 6-ti dnů o zimních prázdninách.

Film je částečně rebelský, autobiografický, dramatický a zobrazuje divoký život dívky, která se stává ženou a navazuje vztah k drogám, sexu, krádežím.. Hlavní charakter Tracy, který ztvárnila Evan Rachel Wood, byl vlastně vytvořen podle Nikki, která hrála divokou, rebelskou holku, která jí ve skutečnosti "zkazila".

Nikki je velmi talentovaná a po celkem úspěšném filmu natočila další, například: Legendy z Dogtownu, Úkladná vražda a také si střihla roli v americkém seriálu The O.C.

Koncem roku 2008 jsme ji mohli vidět jako upíří krásku Rosalie po boku krásného (jak jinak) upíra Emmetta (Kellan Lutz) v prvním díle Twilight ságy - Stmívání. 26.11.2009 se v ČR dostane do kin pokračování Nový měsíc. A nyní je na spadnutí natáčení také třetí, předposlední část Twilight sagy - Zatmění.

Ashley Greene - životopis

29. září 2009 v 18:24 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herečka, modelka
Věk: 22
Datum narození: 21. 02. 1987
Místo narození: Jacksonville, Florida, USA
Znamení: Ryby Výška: 165 cm

Životopis

Ashley Michele Greene je americká filmová herečka a modelka. Nejvíce ji proslavila role Alice Cullen ve filmu Stmívání.

Ashley se narodila v Jacksonville na Floridě Joe a Michele Greenovým.
Vyrůstala v Middleburgu a Jacksonvillu, pak odešla na Univerzitní křesťanskou školu, poté ještě na Wolfson High School, dyž byla v 10. třídě. V sedmnácti se odstěhovala do Los Angeles v Kalifornii zabývat se herectvím.

Má maldšího bratra jménem Joe, který bydlí stále se svými rodiči v Jacksonville.
Greeneová je dobrá kamarádka s herci z filmu Stmívání, s Kellanem Lutzem a Jacksonem Rathbonem.

Původně chtěla být Greeneová modelkou, ale bylo jí řečeno, že není dostatečně vysoká, a tak se měla prý spíše zaměřit na reklamy.
Po zahrání si v pár reklamách zjistila, že miluje herectví.

Přestože se její kariéra stále vyvíjí, hostovala již v mnoha populárních pořadech, jako například v Punk'd a Crossing Jordan, stejně jako v komerčních iPodeh. Greeneová si po velké přestávce zahrála ve filmu Stmívání, který byl natočen podle stejnojmenného bestselleru Sephenie Meyerové, jako upírka Alice Cullenová společně s Kellanem Lutzem, se kterým si zahraje i ve filmu Warrior.

Robert Pattinson - životopis

29. září 2009 v 18:18 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herec, zpěvák
Věk: 23
Datum narození: 13. 05. 1986
Místo narození: Londýn, Anglie, Velká Británie
Znamení: Býk
Výška: 185 cm


Životopis


Robert Pattison se narodil v Londýně 13.5.1986, začal s herectvím ve svých teenagerských letech v Barnes Theater Company v Londýně. Zahrál si ve hře Macbeth v Old Sorting Office Arts Centre a zkoušel také modeling. V roce 2004 dostal malou roli v německé produkci filmu The Ring of the Nibelungs a objevil se ve filmu Jarmark marnosti (Vanity Fair) s herečkou Reese Witherspoon. Hrál také ve filmu The Woman Before in May (2005), ale těsně před premiérou byl nahrazen Tomem Rileyem.

A konečně - v roce 2005 byl vybrán do role mladého čaroděje Cedrika Diggoriho ve filmu Harry Potter a Ohnivý pohár. Cedrik je student Mrzimoru v Bradavicích a Harryho rival. Bojují nejenom o pohár v soutěži tří kouzelnických škol, ale i o srdce Cho Changové.

A v roce 2006 dostal hlavní roli ve filmu The Haunted Airman, kde hraje Tobyho Jugga, pilota ve druhé světové válce, který je postřelen a následně ochrne. Dostane hrozný nervový šok a v podstatě zešílí.

Times Online ho nazval jako British Star of Tomorrow (Britská herecká naděje, Britská hvězda zítřka), také se říká, že je nástupcem Judeho Lawa. Robertův vzor je, ale Jack Nicholson. Robert rád sportuje, má rád snowboarding, fotbal a lyžování. Kromě toho hraje na kytaru a klávesy.

V roce 2008 podal skvělý herecký výkon ve filmu Twilight (Stmívání), kde si zahrál jednu z hlavních rolí - postavu upíra Edwarda Cullena, který se zamiluje do půvabné Isabelly Swan- Kristen Stewart.

Kristen Stewart - životopis

29. září 2009 v 18:13 | Lucyk |  Herci
Povolání: Herečka, zpěvačka
Věk: 19
Datum narození: 9. 04. 1990
Místo narození: Los Angeles, Kalifornie, USA
Znamení: Beran


Životopis








Kristen Stewart se poprvé představila širšímu publiku ve filmu Úkryt, v němž si zahrála s Jodie Foster. V roce 2006 natáčí horor bratří Pangových The Messengers, kde se objeví v titulní roli a zahraje si s Meg Ryan a Adamem Brody v romantickém komediálním dramatu scénáristy a režiséra Jonathana Kasdena In the Land of Women.

Roku 2004 ztvárnila jednu z rolí televizního filmu Speak z produkce Showtime, který si při své premiéře na filmovém festivalu Sundance v roce 2004 získal velkou přízeň filmové kritiky. Následující rok se objevila v dramatu Fierce People režiséra Griffina Dunnea, (který měl premiéru na letošním festivalu Tribeca) a ve filmu Zathura: Vesmírné dobrodružství (režie Jon Favreau), kde si zahrála starší sestru šestiletého Dannyho (Jonah Bobo) a desetiletého Waltera (Josh Hutcherson). Film vypráví o tom, jak Danny, zamčený v temném a strašidelném sklepě, objeví starou deskovou hru Zathura. Když se mu nedaří přimět bratra Waltera, aby si ji zahrál s ním, začne hrát sám. Už od prvního tahu je však jasné, že Zathura není jen tak obyčejná hra...

Mezi její další filmy patří Chyťte tu holku, Undertow, Cold Creek Manor a Životní jistoty.

Zazářila také ve dramatu Útěk do divočiny (into the wild/2007)kde si střihla roli mladé "hippísačky" Tracy Tatrové. Její výkon ve filmu sklidil velký úspěch a dobré ohlasy u kritiků.

Od 27.11.2008 jí můžeme vidět ve filmu Twilight (Stmívání) kde si zahraje jednu z hlavní role Isabellu Swanovou, která se vášnivě zamiluje do upíra Edwarda Cullena (Robert Pattinson).

Ale jak už to u Kristen bývá nejsou to zdaleka poslední filmy, které točí. Těšit se můžeme už na další filmové trháky...

Ashley Greene

10. září 2009 v 16:50 | Lucyk |  !!!Novinky!!!
Jen pár dní volna si mohla užít star ze Stmívání...
Pár dní volna a hned zase do práce! Tvrdý režim mají herci při natáčení dalšího dílu ságy Twilight Eclipse. A Ashley Greene není žádnou výjimkou.

Režisér dal tentokrá celému štábu tři dny volna. Každý ho využil po svém, ale většinou se jeli herci podívat za svými rodinami, příbuznými a přáteli. Ashley vyrazila za rodiči do Californie. "Chtěla jsem vidět hlavně bratra," prozradila.

Na víkend si s sebou vzala i svého čtyřnohého miláčka - jack russel teriéra Marlowa. A protože se natáčí až v daleké Kanadě a Ashley teď bude se svým psíkem létat dost často, pořídila mu přenosný pelíšek. Marlow tak má pohodlí a ona si ho může vzít s sebou do letadla.

Žádné volno, ale netrvá věčně, tak se i Ashley musela vrátit do práce. "Od rodiny se mi nechtělo, ale natáčení mě moc baví, takže jsem ráda, že jsem zpátky," prohlásila Ashley. Práce na Twilight Eclipse jsou tedy v plném proudu a prý se máme na co těšit!


Zdroj: Profimedia.cz

Lauren a Jessika

2. září 2009 v 18:23 | Lucyk |  Lauren a Jessica

Lauren Malloryová



Celé jméno: Lauren Malloryová
Stav: Člověk
Datum narození: 1988
Původně pochází z: Forks
Barva vlasů: jako kukuřičné hedvábí
Barva očí: Zelená
Výška: 168 centimetrů
Povolání: Student
Osobní historie: Lauren má velmi rezervovaný postoj, když šlo o Bellu. Ona působí jako nadutec skupiny, který sedí u Bellina stolu na oběd. Ona nikdy nebyla obzvlášť přátelská k Belle. Lauren - žárlí na všechno!


Jessika Stanleyová



Celé jméno: Jessika Stanleyová
Stav: Člověk
Datum narození: 1988
Původně pochází z: Forks, Washington
Barva vlasů: Hnědá
Výška: 155 centimetrů
Fyzický popis: Drobná, ale její divoké, kudrnaté vlasy tento fakt vyvažují.
Povolání: V současné době zapsaná na Střední školu ve Forks
Rodinní příslušníci: Jedináček - její mamka je městská drbna
Osobní historie: Jessika je štěbetalka. Ihned se skamarádila s Bellou, sdělila Bella fakta o Cullenových její první den ve škole. My víme, že někdy chovala pobláznění k Edwardovi a dokonce i možná se ho pokoušela přimět, aby ji pozval ven. Nyní chodí s Mikem Newtonem.



Tyler a Eric

2. září 2009 v 18:20 | Lucyk |  Tyler a Eric

Tyler Crowley


Celé jméno: Tyler Crowley
Stav: Člověk
Datum narození: 1988
Původně pochází z: Forks, Washington
Barva vlasů: Hnědá
Barva očí: Hnědá
Výška: 185 centimetrů
Fyzický popis: Opálenější než ostatní teenageři z Forks
Povolání: V současné době zapsaný na Střední školu ve Forks
Koníčky: Atletika
Osobní historie: Tyler je dosti populární kluk. On si vynutí bellinu pozornost a požádá jí o tanec, vytvořil si domněnku, že ona by namísto toho šla raději na stužkovací slavnost s ním. Tyler řídil dodávku, která na parkovišti u školy málem rozmačkala Bellu.


Eric Yorkie


Celé jméno: Eric Yorkie
Stav: Člověk
Datum narození: 1988
Původně pochází z: Forks, Washington
Barva vlasů: Černá
Barva očí: Hnědá
Výška: 191, 5 centimetru
Fyzický popis: Vlasy které vždy vypadají mastné - špatná pleť
Povolání: V současné sobě zapsaný na Střední škole ve Forks
Osobní historie: Pako v davu. Eric byl první ve škole, kdo Belle nabídl pomoc. On dokonce zašel tak daleko, že ji požádal o tanec. Eric má dívku v Novém měsíci.